keynesismus
keynesismus [kejnesiz-], též keynesiánství - soustava ekonomických názorů a na nich zal. hosp. opatření vyplývajících z Keynesových teorií. K. je pokusem o zdůvodnění a ospravedlnění státně regulované tržní ekonomiky. Vznikl ve 30.letech 20.st., v období svět. hosp. krize z nadvýr., která většinu hl. států přiměla k uplatnění státních zásahů do ekonomiky. J. M. Keynes byl jedním z prvních ekonomů, kteří si uvědomili sociální a polit. důsledky nezaměstnanosti, a proto se snažili vypracovat program regulace zaměstnanosti. Opakem monetarismus. Oproti neoklas. směru vulgární k. ekon. uplatnil tzv. makroekon. přístup, spočívající ve zkoumání hosp. systému jako celku. Soustředil se na hl. problém - rozbor faktorů určujících úroveň a dynamiku nár. důchodu, které zkoumal z hlediska vytváření tzv. efektivní poptávky. V mezích existujících výr. sil je podle Keynese celk. výše zaměstnanosti, a tedy výr. i důchodu, dána vzájemným vztahem nabídky a poptávky. Stručný obsah Keynesova modelu lze formulovat takto: nár. důchod je funkcí určitého objemu zaměstnanosti, která závisí na vztahu mezi funkcí celk. nabídky a funkcí celk. poptávky; protože funkce celk. nabídky závisí na fyzických podmínkách výr., pro výši zaměstnanosti je rozhodující funkce celk. poptávky. Z toho vyplývá možnost nezaměstnanosti, krizí a jiných poruch v ekonomice, které je třeba řešit pomocí zásahů státu. Charakteristickým rysem k. je snaha o psychol. výklad některých ekon. jevů; např. vývoj efektivní poptávky je podle Keynese určován zákl. "psychol. zákonem", podle něhož s růstem důchodu spotřeba sice roste, ale tempo jejího růstu je pomalejší než tempo růstu důchodu. Keynes zavádí pojmy jako sklon ke spotřebě a sklon k úsporám, preference likvidity ap., které mají v k. velký význam při odůvodňování účinku investic na tvorbu důchodu při návrzích na regulaci peněžního oběhu a dalších státních zásahů. Známý je investiční multiplikátor, ukazatel vyjadřující kvantitativní vztah mezi přírůstkem investic a jemu odpovídajícím zvýšením důchodu. K. ukázal, že mechanismus soudobého hosp. nemůže nadále spočívat na volné konkurenci. Doporučoval jako hl. formy státních zásahů regulaci podnikatelské činnosti zvyšováním nebo snižováním úrokové míry, ovlivňování množství peněz v oběhu určováním diskontních sazeb, operacemi na volném trhu a kontrolou bankovních rezerv, dále uskutečňování státních investic v oblastech nedostatečně rentabilních pro soukromé podnikání - v oblasti veř. prací a nevýr. fondů, které jsou z hlediska rozšiřování zaměstnanosti velmi vhodné, neboť nevyvolávají růst výr. kapacit a zvýšení nabídky zboží. Keynes doporučoval i určitou regulaci v oblasti důchodů - mírné přerozdělení nár. důchodu v neprospěch rentiérů. Chtěl vytvořit teorii, která by naznačila hl. směry a možnosti zasahování státu do ekon. a zabezpečila tak další existenci kap. K nejvýzn. stoupencům a následovníkům Keynese v polit. ekon. patří J. Robinsonová, W. H. Beveridge, R. F. Harrod a Američané A. H. Hansen a A. P. Lerner. Stoupenci k. tvoří dva zákl. směry: a) praví keynesovci, kteří kladou důraz na nepřímé státní zásahy, zejm. pomocí regulace peněžního oběhu, inflace, popř. progresívními daněmi, státními investicemi ap.; b) leví keynesovci, s levicovou radikální interpretací Keynese, k nimž patří J. Robinsonová, P. Sraffa, L. Pasinetti aj., kteří prosazují využití přebytečného kapitálu v oblasti státních výdajů na sociální zabezpečení, zdrav., školství ap. a zároveň navazují na tradice Ricardových názorů v teorii hodnoty a tvorby cen.
