kacířství
kacířství [něm. < řec. katharos, čistý], hereze - v křesťanském náb. směry, odchylující se od oficiální církve v oblasti věrouky nebo kultu; stály v opozici vůči církvi a vystupovaly nepřátelsky vůči ní. Náleží sem též směry pouze za "kacířské" oficiální církví vyhlášené. K. má v různých obdobích různý obsah i formu. Za k. však nelze pokládat jakékoli odchylné tendence k té které církvi, týkají-li se druhořadých otázek dogmatiky, círk. organizace nebo taktických postupů. K. vznikalo již v době formování raného křesťanství (v Apokalypse se v 1.st. n.l. uvádí řada sekt uvnitř křesťanství); po vyhlášení křesťanství za státní náb. k. zesílilo. Největšího rozkvětu a spol. významu nabylo ve středověku za duchovní diktatury církve, posvěcující feud. zřízení nejvyšší autoritou a spojující ideol. nadvládu s obrovskou polit. a ekon. mocí. Útoky na tuto moc byly zároveň útokem proti feud. řádu. Ve 2.-7.st. se racionalistická kritika dogmat soustřeďovala na učení o sv. trojici (ariáni, nestoriáni, monofyzité). V záp. a stř. Evropě se k. šířilo od 2.pol. 11.st. v souvislosti s rozvojem měst. Růst sebevědomí a svobodomyslnosti měšťanstva podporoval šíření k. i na venkově. Intenzívní rozvoj zbožně peněžních vztahů v již. Itálii, již. Francii a ve Flandrech se odrazil i v tom, že tyto země se staly středisky k. Kacířská hnutí kritizovala zejm. bohatství církve, kontrastující ostře s "apoštolskou chudobou" (kritika bohatství byla zejm. příznačná pro valdenství). Ve 12.st. se počíná v Evropě obnovovat chiliasmus, který se zčásti spojuje s rolnickými protifeudálními a proticírkevními povstáními, což je charakteristickým rysem selsko-plebejské formy k. (lollardi, G. Ball v Anglii, táborité v husitském hnutí v Čechách). Naproti tomu měšťanské k. se soustřeďovalo na kritiku kat. církve (Arnold z Brescie v Itálii, J. Viklef v Anglii, kališníci v Čechách). Konflikt obou těchto křídel se nejostřeji projevil v husitství, jež bylo do té doby nejmasovějším kacířským hnutím. Měšťanské k. bylo bezprostředním předchůdcem reformační ideologie a selsko-plebejské k. ideologie rev. mas v raně burž. revolucích. Církevní hierarchie bojovala proti k. všemi prostředky teroru a represí od exkomunikace přes mučení až po upalování a válečné výpravy. Některé řády, např. františkáni nebo dominikáni, se již od 13. století specializovaly na boj s kacířstvím; za protirefomace 16.-18.st. převzal tuto úlohu zejm. řád jezuitů. Dějinný význam k. spočívá v tom, že otřáslo mohutnou stavbou kat. církve a pomáhalo podkopávat základy feudálního zřízení. V č. zemích se rozšířilo v předhusitské době především katarství; jinou formou sektářství byli bekhardi a bekyně, kteří se rozšířili z Flander do Německa a stř. Evropy. Valdenští se přes pronásledování udrželi v č. zemích až do reformace. V 1.pol. 15. století se č. země staly střediskem husitství. Protože v tehdejší Evropě mělo slovo k. vyhraněně negativní význam, odmítali husité obviňování z k. a žádali veřejnou obhajobu svých zásad. Husitství jako jediné ze středověkých proticírk. hnutí dosáhlo díky úspěchům povstaleckého boje dialogu s církví, zastavení křižáckých výprav a částečného uznání svého programu (basilejská či jihlavská kompaktáta). Herezí v užším smyslu i vůči husitství se stali pikarti, chiliasté a adamité (panteismus, živelný materialismus, utopický komunismus). Ke kacířství se řadí i prvé fáze vývoje jednoty bratrské. Na Slovensku se po porážce husitů v č. zemích stali nositeli idejí husitismu bratříci. V reformaci ztělesňoval měšťanské teol. kacířství luterský a kalvínský směr. Relativní tolerance reformačního hnutí na zač. 16.st. ukazovala své meze v poměru k novokřtěncům, nositelům radikální formy reformačního myšlení. Sílící tlak protireformace podněcoval šíření protikat. kacířství a sektářských směrů 16. a 17.st.; sem patří např. abrahamité, mikulášenci, marokáni, "deisté" a "děti čistého živého" ve vých. Čechách. Protože počínaje 19.st. proces sekularizace života zbavuje náb. a církev jejich dřívějšího vlivu, klesá i úloha soudobých forem a projevů kacířství.
