kabala
kabala [hebr. tradice], tajné žid. učení navazující na některé starozákonní prvky (stvořitelské mýty) a na vých. gnostické, novoplatónské a mystické filoz. směry. Do Evropy pronikla v 8. až 9.st. a šířila se mezi žid. obyv. jako výraz určité opozice proti tradiční náb. ideologii. V lid. formách k. dominují především mesiášské naděje, jejichž mýtus přerostl v tzv. učené k. do složitého spekulativního systému. Zákl. dílo k., kniha Zogar (Záblesk), vzniklo ve Španělsku ve 2.pol. 13.st. a doplnilo knihu Šéfer jésírá (Kniha stvoření) z 9.st. Učení Zogar sytemizoval Moše Cordovero (1482-1570), zakl. tzv. cordoviánské k., která obsahovala filozoficko-kosmogonické prvky a ve svých důsledcích směřovala k panteistickému konceptu světa (ztotožnění božstva s nekonečným světelným vesmírem, stále pulzujícím věčným pohybem). Další kabalistický systém vytvořil Jishak Luria (1534-72), zakl. tzv. luriánské k. (rozvíjení mýtů o kosmické katastrofě, o prvním člověku). Luriánská k. se do jisté míry snažila neutralizovat panteistické vyústění cordoviánské k. V pozdějších dobách se díky vstřebání prvků magie a kouzelnictví (tzv. praktická k.) stala k. synonymem okultismu a její filoz. kontext byl potlačen. - K. nebyla omezena jen na oblast judaismu, ale pronikla i do kř. a islámu. Od esoterického učení k. je třeba odlišit kabalistickou legendu, která byla formována mystickými a popularizačními vlivy a která byla v 19. a 20. st. mj. zdrojem, z něhož čerpala i liter. (G. Meyrink).
