křesťanství
křesťanství, [křesťan, řec. Christianos, lat. Christianus, přívrženec Krista], jedno ze tří nejrozšířenějších a nejvlivnějších svět. monoteistických náb. (vedle buddhismu a islámu). Vzniklo v pol. 1.st. ve vých. provinciích řím. říše v období krize řím. impéria jako nové náb. otroků a utiskovaných, formující se v prostředí náb. synkretismu. V průběhu prvních čtyř století se rozšířilo po všech řím. provinciích, stalo se postupně náb. vládnoucích tříd a za vlády Konstantina I. Velikého bylo 313 přijato za státní náb. řím. říše. Ve středověku se stalo základem ideologie feudalismu v evr. zemích a v byzantské říši. Na východě a v sev. Africe bylo v průběhu 7. až 15.st. potlačeno bouřlivou expanzí islámu; kř. se neprosadilo ani vůči bráhmanismu a hinduismu v Indii. Naproti tomu si zachovalo svou autonomii v menšinových enklávách vůči staršímu buddhismu (Indie, Čína, Japonsko, Barma, Thajsko) i mladšímu islámu v některých arabských zemích, části Afriky, v Afghánistánu, Pákistánu a Indonésii. S evr. kolonizací zámořských zemí bylo od 16.st. přenášeno do kolonií. Důležitou roli zde sehrála rozsáhlá a intenzívní misionářská činnost, prováděná zejm. mezi podrobenými národnostmi často nevybíravým způsobem. - Ve svých sociálně spol. (i ekon.) kořenech je k. produktem spol. poměrů, třídních rozporů a ekon. změn uvnitř řím. říše, vyplývajících ze vzniku monarchie v podobě principátu (Augustus, 30 př.n.l.) a později dominátu (Diocletianus, od 284). Vznik kolonátu připravil půdu pro rozšíření mesianistických (vykupitelských) představ, které se staly východiskem složitého procesu formování k. jako nového, univerzálního a nadnárodního náb. K náladám bezvýchodnosti a zoufalství, které se šířily v oblasti celého Středomoří, přispělo i vojenské potlačení řady povstání otroků (největší vedl 73-71 Spartakus) a tlumení nespokojenosti potlačených národů a národností. Hlásání rovnosti lidí před bohem nezávisle na jejich třídní a etnické příslušnosti včetně příslibu posmrtné blaženosti (vykoupení) jako odměny za pokorné snášení útrap pozemského života se stalo pro lidové masy bytostně přitažlivější ideou než Augustův umělý kult říše ("bohyně Roma") a imperátora (císař - bůh). V podmínkách mnohonárodnostní řím. říše současně docházelo ke vstřebávání prvků různých starověkých nár. náb. a kultů (zejm. mýtů rolnických národů o umírajících a znovu vzkříšených božstvech) i k šíření utilitárních forem ant. filoz. (Senekovo učení o rovnosti všech před bohem a o blaženosti posmrtného života, Filónův výklad hříšné podstaty člověka, spojený se snahou o sladění judaismu s platónskou filoz. v učení o "logu" jako tvořivé a zprostředkující síle "božího slova"). Tyto směry filoz. myšlení posléze splynuly s učením některých žid. sekt, zejm. essejců, jejichž učení o příchodu Mesiáše překročilo hranice ortodoxního judaismu a stalo se jedním z ohnisek spojujících žid. náb. s k. Tyto zdroje přispěly rovněž k profilování podoby legendárního bohočlověka Ježíše Krista, podle kř. věrouky zakladatele k. Teologická konstrukce, vyplývající ze spojení obj. příčin vzniku k. s postavou Ježíše Krista, se však záhy stala natolik rozporuplnou, že kř. církev byla nucena prohlásit své hlavní články víry za cosi lidskému rozumu nedostupného (Tertullianovo "credo, quia absurdum" - věřím, poněvadž je to nesmyslné); to vedlo k ostré kritice ze strany racionalisticky a empiricky orientovaných filozofů; kritika se pak vyhrotila v období renes. a novověku a vyústila v odmítnutí historičnosti osoby Ježíše Krista. - Věroučná podstata kř. náb. se redukuje na víru ve spasení skrze Ježíše Krista, který svou mučednickou smrtí vykoupil hříchy lidstva a vrátí se podruhé na zem, a na víru v poslední soud a král. nebeské. Pojítkem raného k. byla bezmezná nenávist k Římu, centru despotismu, symbolizovanému v biblické Apokalypse "velkou nevěstkou". Rozklad řím. vládnoucí třídy v této atmosféře urychlil proces formování základů kř. věrouky, jejíž hlavní teze byly shrnuty 325 na nicejském koncilu do tzv. Apoštolského vyznání víry (symbolum apostolicum), kterým kř. církev kanonizovala do podoby dogmat vybrané části jednoho ze dvou pramenů kř. věrouky - slovního podání (tzv. tradice) a legend; z nich lze vyvodit nejednotnost pův. kř. učení, jež se ve svém počátku skládalo z množství směrů a sekt s různou ideologií a kultem. Nejdůl. pramenem kř. věrouky je bible, jejíž první část tvoří souhrn náb. knih převzatých z judaismu (Starý zákon), druhou sedm knih kř. liter. (Nový zákon). Nejednotnost prvotního kř. učení odpovídá i nejednotné sociální struktuře prvokřesťanských obcí. V čele stáli původně charismatikové, tj. lidé nadaní údajně různými nadpřirozenými schopnostmi, nejčastěji prorockými. Správa obcí byla svěřována sboru starších, tzv. presbyterům. S postupným vytrácením ideje rovnosti z prvotních kř. obcí docházelo stále častěji k pronikání příslušníků z vyšších vrstev římské spol. do těchto organizací. Změny v sociální struktuře stále početnějších kř. obcí vyvolaly potřebu složitější organizace; vzniklo institucionalizované duchovenstvo (klérus) tvořené kněžími, biskupy a jejich pomocníky (diákony). Pův. dem. správu obcí nahradil monarchistický episkopát; společné "hody lásky" (agapy) se změnily v eucharistický rituál požívání těla a krve Ježíše Krista (mše). Došlo k rozdělení věřících na klérus a laiky, jež položilo základ vzniku kř. církve jako všezahrnující (katolické, tj. obecné) hierarchické organizace. Tato církev, formovaná v období vrcholící krize celé ekon. a spol. soustavy otrokářského státu (od 3.st.), urychlené sílícími nájezdy barbarských kmenů, začala po uznání za státní náb. tzv. ediktem milánským (313) záměrně ničit protikř. spisy, potlačovat opozici ant. literátů a nerozpakovala se sáhnout ani k lit. podvrhům. Přestože zprvu bojovala o právo rozhodování v náb. věcech s císaři (césaropapismus), získala koncem 4.st. rozhodující vliv na císařskou vládu, zejm. v záp. části říše. Tohoto vlivu kř. církev posléze využila k pronásledování pohanů a nepravověrných křesťanů (heretiků, kacířů) a své působení se snažila odůvodnit v ideol. rovině (např. logicky učleněná soustava křesťanské věrouky, vypracovaná hipponským biskupem Augustinem). - V 2. pol. 4.st. se k. vyvíjelo již zcela ve znamení pevně organizované kř. církve, i když v rámci řím. říše bylo stále ještě doménou menšiny obyvatelstva (setrvávání venkovského obyv. při tradičních kultech; odtud výraz "paganus", pohan, pův. ve významu venkovan). Omezení a zákaz pronásledování křesťanů za neuznávání kultu Říma a imperátora byly vystřídány přímou podporou k. vládnoucí oligarchií. K. jako kosmopolitní náb. se stalo přijatelné nejen pro Řím a jeho provincie, ale i pro nově vznikající státy za hranicemi řím. impéria. Kosmopolitní charakter k. podmínil i jeho postupnou přeměnu ve svět. náb., dodal mu schopnost přežít spol. systém, v němž se zrodilo, přizpůsobit se feud. vztahům a nakonec i podmínkám burž. spol. - V teol. výkladech je nejvlastnější podstatou k. víra v souč. božství a plné člověčenství Ježíše Krista, zaštítěná učením Athanasia I. Velikého; z této podstaty je vyvozována mravní závažnost, síla a aktuálnost kř. náb. Podstoupení křtu, symbolické požívání těla a krve spasitelovy a konání dobrých skutků zahrnují kř. teologové do zákl. povinností křesťana, který chce být spasen. Hierarchizace těchto povinností včetně zdůvodnění jejich teol. nadstavby spolu s rozdílností sociálního a náb. života prvotních kř. obcí ústily do častých sporů a církevních rozkolů. Největší rozkol byl způsoben rozdělením řím. impéria na západořím. a východořím. (byzantskou) říši 395; v důsledku tohoto rozdělení došlo k vytvoření dvou samostatných náb. center k. (Řím, Konstantinopolis) a k dalším sporům, které 1054 vedly k rozštěpení k. na záp. (katolicismus) a východní (pravoslaví). V 16.st. vzniklo široce založené protikat. hnutí, které bylo jednou z forem boje rodící se burž. proti feud. Vedlo ke zrodu třetí zásadní varianty k. - protestantismu, který se na rozdíl od katolicismu a pravoslaví rozštěpil na více věroučných směrů. - Na území dnešní ČR a SR proniklo k. v 9.st. Pronikání k. napomáhalo feudalizaci území slovanských kmenů, vliv k. se projevil i v zápasu Velké Moravy za nezávislost na východofranské říši. Pozitivní význam měla z Byzance vyšlá cyrilometodějská misie 863. K. se na našem území upevňovalo v období vrcholícího círk. rozkolu, přičemž raně feud. státy v č. zemích a Uhrách se přiklonily ke katolicismu. - Snaha o zachování vlivu k. vede v souč. k opakovaným pokusům o jeho modernizaci. Výsledkem těchto pokusů je určité uvolnění dosavadní dogmatické strnulosti, spojené s pokusy o překonávání věroučných rozdílů na jedné straně a roztříštěností teol. koncepcí na straně druhé. Ekonomické, sociální a kult. přeměny novověku, burž. revoluce, rozvoj vědy a tech., proces sekularizace života.
