jugoslávská kinematografie
jugoslávská kinematografie, první pokusy o vlastní film. tvorbu vznikaly již počátkem století, ale za skutečný zač. národní kinematografie lze pokládat až rok 1945, kdy vznikaly ateliéry v jednotlivých rep., byla budována síť kin, mladí filmaři byli posláni do ciziny na studia. První poválečné období je úzce spjato s válečnou tematikou (Slavica ). Teprve na konci 50.!et se do popředí dostává současnost, nejúspěšněji tradovaná v lyrických veselohrách ( Vesna , V sobotu večer ). Na zač. 60. let je hraný film zastíněn úspěchy záhřebské školy animovaného filmu, spjaté se jmény V. Mimici a D. Vukotice. Obdobného mez. věhlasu dosáhli tvůrci autorského filmu, kteří přišli s novými dramaturgickými postupy i nezvyklými prostředky film. řeči (A. Petrovic, Z. Pavlovic, P. M. Djordjevic, D. Makavejev). Na zač. 70.let se j. k. dostala do krize, snížila se kvantita i kvalita natáčených filmů. S nedostatkem finančních prostředků se od konce 70.let nejúspěšněji vyrovnává mladá generace, jejíž jádro tvoří absolventi pražské FAMU (L. Zafranovic, G. Paskaljevic, G. Markovic, S. Karanovic, R. Grlic, E. Kusturica).
