židovské náboženství
židovské náboženství judaismus, monoteistické náboženství vytvořené během 1.tis. př.n.l. palestinskými Židy; jedno z hl. svět. náboženství. Protože božský řád je zprostředkován hebr. zákonodárcem a prorokem Mojžíšem přijetím zákonů na hoře Sinaj, nazývá se také mojžíšským náb. Prameny ž. n. tvoří Starý zákon, zvl. tóra a pozdější talmud. - Tóra (pět knih Mojžíšových, Pentateuch) předčítaná při náboženských obřadech (bohoslužbách) v synagogách, není historicky jednolitý celek. Literárně hist. kritika všech pěti knih (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium) prokázala, že současný komplet vznikal ze starších textů (asi 13.-6. st. př.n.l.) připisovaných tradicí Mojžíšovi (odtud Mojžíšův zákon) v průběhu pěti století (asi do 5.st. př.n.l.) společně s textem šesté knihy Starého zákona, Knihy Jozue. V souvislosti s tím se hovoří o tzv. šesti knihách, resp. o Šestikniží. V 10.-9.st. př.n.l. vznikl v Judeji text známý dnes pod názvem Jahvist. Charakteristickým znakem této části Šestikniží je, že bůh zde vystupuje jako Jahve a v náb. zkratce vyjadřuje ideol. i polit. zájmy již. území Palestiny (Judsko, judské král.). Prakticky současně, resp. o několik desetiletí později vznikl v sev. části země text známý jako Elohist, v němž se hovoří o bohu v množném čísle (Elohim) a jenž odráží podmínky a zájmy izraelského král. V 7.st. př.n.l. vznikla verze třetího textu, který se stal součástí tóry pod názvem Deuteronomium. Pravděpodobně v období babylonského zajetí či krátce po něm vznikly texty tvořící tzv. kněžský kodex. Kolem 444 př.n.l. Ezdráš tyto prameny uspořádal a na širokém lid. shromáždění vyhlásil obnovu platnosti zákazů a předpisů obsažených ve starozákonních knihách, čímž de facto náb. reglementoval platnost tóry. - Charakteristickým rysem židovského náboženství je víra v jedinost, jedinečnost a výlučnost boha Jahva, který si zvolil Židy za svůj vyvolený národ, skrze nějž zřídil mesianistické král. boží, říši míru, jíž má počít nová hist. epocha. Představy o výjimečnosti a o zvláštním mesianistickém poslání Židů, které se od konce 19.st. staly součástí ideologie sionismu, jsou úzce spjaty s monoteistickou centralizací a absolutizací univerzální (tj. v náboženském smyslu neomezené) božské síly v kultu původního kmenového božstva Jahva, jehož jméno symbolizující náb. ideu všepronikající boží svrchovanosti bylo v důsledku tabuizace nahrazováno opisnými tvary (Adenai). Mezi vyvoleným národem Židů a Jahvem platí smlouva zavazující Židy neuctívat jiného boha a dávající jim za to vládu nad Palestinou. Vnějším symbolem této smlouvy je rituální obřízka. Život národa i jednotlivců se řídí přesnými předpisy (tóra) a později tradicí (talmud), a to často až do nejmenších podrobností (kasuistika). Žid. obce řídí kněží, rabíni, kteří jsou zároveň knižními učenci. Náb. kult je omezen na čtení a výklad tóry a modlitby. Soustřeďuje se na shromáždění v synagóze v den sabatu (žid. soboty) a prostřednictvím různých obřadů směřuje k získání milosti boha Jahva a k plnění jeho přikázání. Rituály ž. n. tvoří modlitba, mezuza a cicit, kapores, lulav a tašlich, košer a trejfe, obřízka a rituální očisty. Vedle modlitby, postavené v náb. rovině na předpokladu neomezené síly slova, předepisují žid. duchovní věřícím umisťovat určitým způsobem mezuzu (pergamen se dvěma pasážemi z Deuteronomia, připevňovaný v pouzdru u dveří) a nosit cicit (amulet v podobě střapce na modré tkanici, zavěšovaný pod svrchním oděvem). Kapores (smírčí oběť konaná v předvečer svátku soudného dne), lulav (rituální obřad s palmovou ratolestí konaný ve dnech svátku stánků) a tašlich (magický obřad konaný v den žid. nového roku - roš-hašana) představují rituály navazující svou podstatou na obřady starověkého judaismu. Rituální třídění potravin na košer a trejfe odráží náb. systém příkazů a zákazů vycházejících z tradic konzervativního náb. systému. Prastarý a rozhodně nejen žid. obřad obřízky byl vykládán jako výraz "znamení zákona" a přináležitosti k náb. Jahva. Stejný vývoj lze zaznamenat u rituálních očist (modlitby doprovázené omýváním rukou ve speciálním bazénu s dešťovou či pramenitou vodou), vycházejících pravděpodobně z životodárné schopnosti vody vytvářející představu její posvátnosti. Systém rituálů ž. n. je svázán s žid. svátky, které jsou uspořádány podle lunárního kalendáře, takže jsou svátky pohyblivými. V jejich obsahu a charakteru se odráží hist. velmi vzdálená struktura života kmene, rodu či patriarchální rodiny, orientovaná v období otrokářského státu na centralizovaný kult boha Jahva. Nejdůl. místo mezi žid. svátky zaujímá svátek pesach, dále šavuot, svátek stánků a svátek soudného dne s předcházejícím dnem nového roku (roš-hašana). Důl. roli v židovském kultu hrají posty, osvobozující člověka od jeho existenčních pout a sbližující ho s bohem. - Ž. n. se v důsledku své vyhraněné orientace na zákony vyznačuje silným etickým a práv. akcentem. Je jedním z mála náb., jež se uchovala z doby starověku (ortodoxní judaismus). V náb. dějinách lidstva sehrálo ž. n. značnou roli. Již za existence žid. státu se vytvořila početná centra Židů v diaspoře, jež se po dobytí Jeruzaléma rozšířila na pobřeží Středozemního moře, Pyrenejského poloostrova, v sev. Africe i v záp. Evropě. Mezi stoupenci ž. n. vznikaly četné sekty a šířila se mystická učení, jež (spolu s proudem ortodoxního judaismu) výrazně ovlivnily vznik a formování křesťanství. Po 2.svět. válce se staly hl. centry ž. n. USA a Palestina; ve státě Izrael je ž. n. náboženstvím státním. V.t. Židé národ a Židé české země.
