japonské výtvarné umění
japonské výtvarné umění, od 2.tis. př.n.l. období neolitických kultur, vrcholící obdobím Džómon (drobné terakotové figurky), od 2.st. př.n.l. období Starých hrobek pod čín. vlivem (mohylové hrobky s hliněnými plastikami haniwa), od 6.st. korejským prostřednictvím proniká buddhistické um. (Toriova trojice), rozvíjejí se chrámová arch. (stupňová pagoda), bronzová a dřevěná lakovaná plastika čín. tchangského stylu (hrobové sochy strážců, real. portréty mnichů), nástěnné a svitkové mal. (kakemono, makimono) s čín. krajinnými motivy a um. řemeslo (zrcadla, zástěny); v 9. až 14.st. se redukuje závislost na čín. um., zjemnělý dvorský sloh uplatňuje profánní um. i real. tendence (ilustrace soudobé liter., portrétní soch. a mal.), vyvíjí se nový typ chrámu a Buddhova zobrazení (Džóčó), do 16. století pod vlivem zen-buddhismu (Stříbrný a Zlatý pavilón v Kjótu); rozvíjí se krajinářská a zahradní arch., pod vlivem čín. sungského um. i tušová krajinomalba (škola Kanó), kaligrafie, dekorativní a narativní mal., ornamentální um., dřevořez, lak a porcelán; v 17.-20.st. je těžištěm j. v. u. dekorativní a kaligrafické mal. (Kórin), knižní ilustrace a barevný dřevořez (Moronobu, Hokusai, Utamaro), lyrická krajinomalba (Hirošige), mal. real. námětů blízkých karikatuře (náměty z divadla a lid. života), laky, porcelán a fajáns; od pol.19.st. je j. v. u. ovliňováno evr. uměním.
