jóga
jóga [sanskrt], termín objevující se v ind. filoz.-náb. textech již v 8. 9. st. př.n.l. jako ozn. učení o metodách ovládání psychických a tělesných funkcí člověka s cílem dosáhnout vyšších duchovních stavů. V tomto smyslu je j. pokládána za hl. prostředek osvobození jedince od pout hmotné existence (mókša), zahrnující jako zákl. techniky sebeomezování (askezi) a meditaci. Předpokládaná obdoba mezi lidským mikrokosmem a makrokosmem (odraz každé duchovní změny jedince ve hře kosmických sil) vede k nutnosti postupného ovládnutí vnitřní sebepřeměny za předpokladu působení psychiky na tělesné funkce i na neživé předměty (magické uvolnění ,,jogínské síly" v živé bytosti). Zákl. postupy proměny osobnosti tvoří zdrženlivost (jama), rozvíjení individuálních stavů na zákl. stanovených příkazů (nijama), cviky statických pozic sloužících k navození určitého stavu (ásána), ovládání dechu (pránájáma), ovládání smyslů (prátjáhára), koncentrace na reálný či představovaný objekt (dháraná), uvádění do transu či do extáze prudkou změnou mentálního a emocionálního stavu (dhjána) a dosažení takového stavu rovnováhy a soustředění, v němž psychický tok nabývá podoby objektu (samádhi). V užším smyslu představuje j. jeden ze šesti ortodoxních systémů ind. filoz. (doplněk ateistické sánkhje), souborně vyložený v Pataňdžaliho Jógasútrách (asi 3.st. př.n.l. - 2.st. n.l.) Hl. myšlenkou je dosažení duchovního osvobození a vyvážení zákl. tendencí individuální existence (aktivity, klidu, rovnováhy) prostředníctvím příslušných koncentračních cvičení. V nejužším pojetí je j. chápána jako koncentrační a meditativně kontemplativní soubor procedur, vedoucích ke ztotožnění poznávajicího subjektu s ,,absolutní realitou". Tato duchovní j. ( rádžajóga . královská j.), cílem i obsahem odlišná od průpravných cvičení hathajógy, vychází z prolnutí jógové filoz. s propracovanými technikami pozvolného sebeukázňování. V klasifikaci systémů j. se vedle kondičně zaměřené hathajógy a kontemplativní rádžajógy uvádí zejm. karmajóga (j. činů), bhaktijóga (j. oddanosti k bohu) a džňánajóga (j. poznání). Karmajóga vymezuje čas a bezčasí jako dvě podoby absolutna a snaží se nalézt způsoby, jak nazřít čas v jeho tvořivé i ničivé osudovosti jako pouhé zdání (mája) v řetězci vtělování (samsára). Zákl. bhaktijógy je bezvýhradné oddání se osobnímu bohu, jehož obdobou v evr. tradici je filozofie transcendentálního ,,já". Džňánajóga klade důraz na poznání, navozující zásadní proměnu bytí v důsledku bezprostředního nahlédnutí totožnosti átmanu a bráhmanu. J., která ovlivnila mahájánový buddhismus, byla pravděpodobně známa ve starověké Alexandrii, znal ji gnosticismus i súfismus. Na půdě Evropy inspirovala některé novověké něm. filozofy. V novější době byly rozvinuty některé tendence hinduistické j.. jejichž nejznámnějšími představiteli byli S. Vivékánanda (idea tzv. integrální j.) a Jogananda (40.-50. léta 20.st.). Specificky buddhistická podoba j. se uplatnila v Tibetu a Japonsku. - Mentálně akcentovaný soubor jógových cvičení, respektujíci schopnosti a možnosti jedince, obsahuje racionální prvky, jež rozvíjejí sebeovládání člověka na principu regulace a synchronizace důl. psychofyziol. aktivit podléhajících volní kontrole. Nesporný vliv j. na rozvoj životně důl. funkcí organismu jedince se stal předmětem věd. výzkumů, zaměřených např. na zkoumání schopnosti jogínů udržovat životaschopnost organismu v situacich krajního deficitu životních potřeb či v extrémních podmínkách fungování nervového, endokrinního, kardiovaskulárního a respiračního systému.
