integrace definice
integrace [lat.], 1. ekon. formy a procesy spojování, slučování, srůstání pův. izolovaných nebo samostatných hosp. jed. v jediný a vnitřně jednotný systém, jímž se vytváří nový hosp. celek. Probíhá jak v nár., tak v mez. měřítku. V u639m slova smyslu znamená i. formy internacionalizace hosp. života, vznikající po 2. svět. válce na zákl. obj. procesu prolétání hosp. života různých národů a zemí a vedoucí k procesu mezistátního a nadnárodního sjednocování jejich hosp. politiky. 2. sociol. proces sjednocení prvků a činností v nový celostní systém se specifickými cíli. Opak dezintegrace, roklad, rozpad celků. V sociol. rozlišujem např. kulturní i., kdy jsou ve vzájemném souladu jednotlivé normy a vzorce chování, normativní i., kdy je v souladu norma a motivace duchovní; 3. psychol. sjednocení, spojení či propojení částí psychiky do dynamického a významuplného celku vyššího řádu, než jsou konstitutivní složky (elementy, prvky, procesy); psychicky výraznější (silnější) proces ne asociace, organizace nebo koordinace. Rozrušením integrovaného celku dochází ke ztrátě návaznosti integrovaných funkcí a k nenávratnému rozpadu harmonických vazeb mezi psychickými složkami (dezintegrace). V dynamice osobnosti je i. zajišťována formou adekvátního sepětí všech složek osobnosti v psychicky aktivním jádru tzv. jáských struktur a mechanismů (vědomí a realizace vlastního "já"). Psychol. učení zkoumá i. z hlediska spojení nově získaných poznatků s již osvojeným souborem znalostí a i. procesu učení do struktury a spol. individuální činnosti; 4. mat. a) výpočet integrálu nebo primitivní funkce; b) postup hledání řešení diferenciální rovnice.
