idealismus
idealismus, filoz. učení, které stojí na stanovisku, že vědomí, myšlení, psychika jsou prvotní a hmota, příroda, fyzický svět druhotné, odvozené, závislé. I. stojí proti mater. v diametrálně protikladném řešení zákl. filoz. otázky o vztahu bytí a vědomí jak v oblasti bytí, tak poznání. Ačkoli i. jako jeden ze zákl. směrů filoz. myšlení vznikl před více než 2 000 lety a boj mezi oběma filoz. tábory probíhá celými dějinami filoz., termín i. pochází teprve z počátku 18.st. (G. W. Leibniz (1702), D. Diderot (1749)). - Filoz. význam termínu i. se liší od hovorového ve smyslu nezištného sledování vznešených, ideálních cílů. Směšování dvojího význ. i. je využíváno k boji proti materialismu. - I . objektivní uznává nějaký ideální princip nezávislý na lidském vědomí; i. subjektivní nepřipouští realitu vně a nezávisle na individuálním vědomí. Prvý vede k náb., druhý k solipsismu. Vědomí, ideálno, se chápe buď jako rozum (panlogismus, např. u G. W. F. Hegela), jako vůle (voluntarismus), jako jednotná substance světa (idealistický monismus), nebo jako rozumem postižený princip (ideal. racionalismus), či jako nelogický iracionální základ (iracionalismus). - Trvání i. přes jeho nepravdivost se vysvětluje hlubokými příčinami spol. a gnozeologické povahy. Hist. kořenem i. je animismus prvobytného člověka, jeho oduševňování vnějšího světa. Možnost i. je dána rozvojem abstrakce, která vytváří možnost zvěcňovat, hypostazovat abstraktní představy a pojmy a odtrhnout je od objektu. Tyto gnozeologické zdroje i. zakotvují oddělení fyz. a duševní práce a třídní rozdělení spol. Ačkoli i. jako filoz. se liší od náb. jako jiné formy vědomí, jejich těsná souvislost vyplývá z toho, že i. vzniká a obnovuje se jako pojmový výraz náb. svět. názoru a tvoří s ním ideol. svazek. Zákl. formy i. vznikly ve starořecké filoz., nejvyššího rozvoje nabylo ideal. myšlení v něm. klas. filoz., jež také zrodila nejvyšší formu ideal. racionalismu - dialektiku. Přechod k imper. vedl k zesílení iracionalismu myšlení. - Nejrozšířenější formy i. v současnosti jsou pragmatismus, existencialismus, pozitivismus, fenomenologie a neotomismus. Většina soudobých idealistů se k i. otevřeně nepřiznává, nazývá jej realismem, filozofií vědy, filoz. existence ap. nebo alespoň tvrdí, že se povyšuje nad protiklad obou zákl. směrů.
