humor
humor [lat.], 1. psychol. pův. vlhkost, vláha, později ozn. různorodých kategorií (neurohumorální pochody, temperament, estet. reakce na specifickou situaci, chápání a vytváření směšného). Psychol. podstatou h. je citový vztah k životu pramenící z radostného vyladění osobnosti a schopnosti člověka prožívat komické v pozitivní rovině vyšších emocí. Je světonázorovým pocitem i specifickou formou komunikace v mezilidských vztazích (žertování, vyvolávání dobré nálady u druhých lidí). Jako nástroj překonávání životních obtíží vtipem a veselím je h. jedním z hl. psychohygienických aspektů duševní svěžesti člověka. Kauzální výklad h. jako osobitého lidského projevu vychází ze studia vztahů mezi genetickými faktory (temperamentové a charakterové dispozice jedince), situačními faktory (podnětová konfigurace vyvolávající humornou reakci) a psychofyziologickými procesy, jež určují i vnější projevy h. (smích, gestikulace). Vjemovou (iniciační) stránkou h. se zabývala experimentální estetika (G. T. Fechner), která se snažila postihnout obecné zákonitosti v působení univerzálních komických prvků a situací. Svou strukturou je h. individuální charakteristikou člověka i spol. jevem, typickým zabarvením a obsahovou orientací důl. etnickým znakem. Ve formě přirozené součásti lidského projevu nalezl h. uplatnění ve všech druzích um. činnosti a stal se tak obecně srozumitelným prostředkem vyjadřování; 2. liter. um. h. vystupuje hl. jako úsměvné chápání směšné situace. Výraz h. se rozšířil do většiny evr. jazyků až v novověku z angličtiny a francouzštiny. Antika neznala h. v jeho novodobém, rozrůzněném, specifickém významu, nýbrž v něm viděla především duševní stav, v němž je člověk naložen žertovně. Lit. projevy ant. h. v komediích, satirách, epigramech, v rétorice (obsahující antickou teorii humoru) dosvědčují, že Rekové a Římané chápali humor především v protikladu k suchopárnosti a nedovtipnosti; na rozdíl od našich zvyklostí se nepovažovalo za nevhodné zesměšňovat i tělesné nedostatky lidí; zárodky úsměvného humoru nalézáme však i v antice, např. v helénistické poezii. Významu filoz.-est. kategorie nabyl h. teprve počínaje 18.st.; v novodovém h. nemá převažovat zničující nebo ambivalentní ráz jako v satiře, ironii a sarkasmu, nýbrž h. má být úsměvem vyjadřujícím vnitřní přijetí světa i s jeho nedokonalostmi. Světonázorový postoj h. je v jádře real.; naproti tomu ironii není vlastní onen postoj moudrého nadhledu a intelektuální převahy vůči objektu, charakteristický pro h., nýbrž bojovné a zlobné napadání; tak osvícenská ironie se vysmívala ještě vládnoucí feud. a kleriální ideologii, romant. ironie se posléze vyhrotila v hořké a bezmocné vědomí neuskutečnitelnosti romant. ideálu a věčného nepřátelství života a snu. Teorie h. byla rozpracována především v romant. estetice; Jean Paul spatřoval v h. specificky romant. formu komična, v níž je vyjadřován kontrast mezi nekonečností ideje a konečností empirických jevů; h. je podle něho naruby obrácený pocit vznešena, neboť poměřuje nekonečně velké s malým; podobně jako N. V. Gogol vidí v h. "smutek skrze slzy". Podstata a funkce h. tkví i v tom, že je důležitou formou komična. Samo vyčlenění h. z pův. anonymního komična starověku je dílem hist. vývoje, počínajícího epochou renes. Skutečnost, že h. předpokládá i láskyplné pochopení lidského života v jeho rozpornosti, neznamená, že je proto bezzubý. Příkladem může být robustní renes. h. Rabelaisův, krevnatý h. Shakespearův, ironický h. Heinův a Gogolův, lyrický h. Čechovův, ale i typicky český a zároveň svět. významný laskavý h. Nerudův a Čapkův i groteskně karikující h. Haškův.
