humanismus I.
humanismus I. [-nyz-, lat.] 1. v širokém smyslu hist. se měnící soustava názorů, uznávajících a zdůrazňujících hodnotu člověka jako osobnosti, jeho právo na svobodu, štěstí, rozvoj a uplatnění jeho sil a schopností; úsilí o lidskost a lidskou důstojnost životních podmínek člověka; posuzování spol. institucí a poměrů z hlediska blaha člověka; úsilí o to, aby principy spravedlnosti, rovnosti a lidskosti se staly normami vztahů mezi lidmi v osobním i spol. životě. V užším smyslu hnutí v oblasti duchovní kultury epochy renesance. - Human. ideje mají dlouhou předhistorii. Human. motivy lidskostí, lásky k člověku, snahy o jeho štěstí a spravedlnost mezi lidmi se objevují již od hlubokého starověku ve výtvorech lid. tvořivosti, v liter., v morálně filoz. a náb. koncepcích různých národů. Avšak teprve v době renesance se poprvé v hist. ustavily jako systém názorů a relat. široké ideové a spol. hnutí, jež vyvolalo skutečnou rev. v tehdejší kultuře i ve svět. názoru. Další rozvoj human. idejí je spojen s činností ideologů burž. rev. od 17. až po zač. 19.st. Svérázně se human. tendence projevily v reformaci a v dalších protifeud. hnutích. H. rozvíjel myšlenku přirozeného práva, posuzoval každé spol. zřízení z hlediska abstraktní lidské přirozenosti, hledal způsob spojení osobních a spol. zájmů. Burž. h. myšlenkově vrcholí v osvícenství, ve filoz. fr. materialistů 18.st., v něm. klasické filoz. a liter. Holbach, Helvétius, Diderot a jiní spojovali h. s materialismem a ateismem; Kant, vyzdvihující velkou ideu věčného míru, formuloval hlavní zásadu všeob. h.: člověk nemůže být pro druhého člověka prostředkem, nýbrž cílem. Sociálně radikální zaměření h. vedlo logicky k utopickému socialismu a komunismu, který ostře kritizoval nedokonalost a odcizení lidí v třídní spol. z pozic utlačovaných tříd a lid. mas. Systém human. názorů, jež vypracovala epocha vzestupu burž., náleží mezi velké vymoženosti pokrokového společenskoetického myšlení. Burž. h. byl však vnitřně protikladný a historicky omezený, neboť vycházel z individualistické koncepce osobnosti, z abstraktního pojetí člověka. Tento rozpor se plně projevil v dalším vývoji kap., v němž člověk v protikladu k human. ideálům je přeměněn v prostředek kap. výroby a ovládán jemu cizími spol. silami. Ukázala se pravdivost human. kritiky soukromého vlastnictví, formulované již dříve T. Moorem, T. Campanellou, Morellym a Mablym, a dále kritiky burž. spol., podané utopickými socialisty Saint-Simonem, Fourierem a Owenem. 2. liter. lit. hnutí 14. - 16.st., učenecké a školské křídlo rané měšťanské kult., navazující na odkaz antiky a tvořící součást a nejvýraznější znak renesance. Ve všestranné činnosti humanistů se zpravidla spojovala filol., hist., filoz., básnictví i polit. Charakteristickými lit. žánry byly dopis, projev, polemika a invektiva, filoz. traktát, historiografické, cestopisné a národopisné spisy, životopisné líčení, vychovatelské spisy a učebnice. S pozdějším rozšířením v 16. a 17.st. ztratil h. svůj pův. styk se životem, přešel na převážně formální hodnocení lit. práce a vedl nakonec k roztržce s potřebami jednotlivých nár. literatur i s procesem demokratizace liter. - Nejpříznivější spol. podmínky pro vznik human. kult. orientace byly v pol. 14.st. v Itálii, odkud pronikly human. snahy do Francie, Anglie, Nizozemí, Španělska, do Uher, Polska a č. zemí. V Itálii byl prvním autorem vracejícím se k lat. starověku F. Petrarca, který podnítil rozvoj human. liter. polemické, autobiografické a epistolární. G. Boccaccio jako první prosazoval ve Florencii studium řečtiny, zpřístupňoval zeměpisné a hist. reálie ant. Řecka, řec. mytol., psal mravoučné traktáty, napsal Dantův životopis. Z dalších it. humanistů: P. Bracciolini, L. Valla, M. Ficino, P. Aretino.
