hindská literatura
hindská literatura, prvopočátky má v apabhramšovém písemnictví 8. až 13.st. n.l. V 11.st. vznikaly hrdinské zpěvy ve středověkých dialektech. V 15.-17.st. převažovala poezie náb., blízká lidu, opěvující Kršnu (Súrdás) a Rámu (Tulsídás), a milostná v náb. rouše. Mystik Kabír (1440-1518) se pokusil o syntézu hinduismu a islámu. 16.-18.st. bylo ve znamení dvorní formalistické lyriky. Do pol. 19.st. byla h. l. psána v lit. dialektech. Po 1850 vznikala v konfrontaci s evr. vlivy v moderní spisovné hindštině próza a drama moderního typu a sekulární poezie, vyjadřující lásku k vlasti a kritizující spol. zlořády. Zakl. moderních žánrů byl Hariščandra Bháraténdu. Ve 20. letech 20.st. nastoupil převážně lyrický směr romantický (Sumitránandan Pant, Súrjakánt Tripáthí Nirálá), hlásající ideály krásné přírody, dokonalého člověka a spravedlivé společnosti. Druhá jeho větev tíhla k mysticismu. Zároveň se rozvíjel krit. realismus (průkopník Prémčand), od 30. let progresívismus (Jašpál) a vedle něho psychologizující směry (Džainéndrakumár). V poezii od 40. let začala dominovat nová lyrika s protitradičními motivy (Saččidánand Híránand Vátsjájan Agjéj), v próze od 50. let nová povídka (Rádžéndra Jádav, *1929, Kamléšvar, *1933). V 60. letech se objevila tzv. nová povídka a lyrika, svérázná vše negující forma spol. kritiky, v 70. letech dominuje lit. proud, snažící se o sblížení různých indických literatur.
