herbartismus
herbartismus [-tyz-], filoz., ale především pedag.psychol. a estetický směr vycházející z učení J. F. Herbarta. Herbartův systém se formoval v opozici vůči něm. klasickému dial. idealismu a vzhledem k němu vystupoval jako učení antidialektické, formalistické a konzervativní. Za rozkladu klas. filoz. se v 2. pol. 19.st. utvořila v Německu herbartovská škola v čele s T. Zillerem (1817-1882) a později W. Reinem, která rozvinula rozsáhlou publicistickou a pedagogicko-organizační činnost. K něm. herbartovcům, více či méně ortodoxním, náleželi dále K. V. Stoy (1815- 1885), L. von Strümpell (1812-1899), filozof a matematik J. Drobisch a další. Rostoucí vliv herbartismu na střední a zčásti i lid. školství od pol. 19.st. vyplýval z potřeb prudce se rozvíjejícího kap., upevňování pozic majetných tříd po porážce revolucí z let 1848-49 a jejich potřeby vhodné teorie vzdělání a výchovy. H. se tak stal oficiózním směrem v Německu a Rakousku, ale pronikal též do Ruska, Itálie, Rumunska, USA a dalších zemí. Vyhovoval svým důrazem na rozvoj rozumu a řeči, svým filoz. a pedag. intelektualismem a novohuman. koncepcí vzdělání, orientovaného na studium klasických jaz. a ant. kultury u mládeže z majetných rodin, zatímco se přírodovědecko-tech. vzdělání nedoceňovalo. Herbartovci zjednodušovali původní H. učení a přeměňovali některé jeho části, např. členění vyučování a učení o formálních stupních, v univerzální schéma, zbavené obsáhlých teor. souvislostí. Myšlenka výchovného vyučování byla změněna ve ,,vyučování smýšlení", v metodu výchovy ke konformismu; učení o řízení se v praxi lid. škol projevovalo hlavně zdůvodňováním ustanovení o trestech. - Do č. zemí pronikal h. již ve 40. letech nejprve jako filoz., později svou psychol. - filoz. a estetickou teorií. Jeho vliv lze nalézt již v prvém č. pokusu o empirickou psychol. K. F. Hyny (1844). Herbartismus se uplatňoval jako protiváha hegelovství. Literárně uváděl do Čech Herbartovu filozofii F. Čupr, který v duchu herbartovské psychol. zpracoval Grundriss der empirischen Psychologie (Rukověť empirické psychologie). Za ortodoxního propagárora h. je pokládán J. Dastych, který v Základech praktické filozofie a Filozofické propedeutice přispěl k vytváření novočeské filoz. terminologie. Většina č. herbartovců nemohla překonat ideal. a metafyzické základy h., stavěla se však k němu kriticky. Na recepci h. měl vliv i průběh nár. osvob. zápasu. H. v pedag. byl podporován školskými úřady ve Vídni a oficiální vídeňskou pedagogikou. V č. prostředí jej svým osobním i úředním vlivem prosazoval E. Exner, 1832-49 prof. filoz. na univ. v Praze, pův. stoupenec filoz. citu F. H. Jacobiho. H. působil v č. pedagogice několik desetiletí; č. herbartovci se snažili vyvážit jeho slabiny i jednostrannosti opřením o domácí tradice; tak F. B. Květ oživoval dědictví Komenského, F. Čupr se zabýval myšlením Tomáše ze Štítného; později byl h. korigován novějšími směry, jako darwinismem, haeckelovským monismem a spencerovským evolucionismem. Nejsamostatnějšími z herbartovců byli G. A. Lindner, J. Durdík a O. Hostinský. Lindner se v učebnicích o vychovatelství přidržuje rámce Herbartových názorů, avšak překračuje H. metafyziku dynamickým pojetím světa, opřeným o Darwina a Haeckela; formuloval jeho zákl. zákon veškerého přír., duševního a spol. světa ve všeobecně vzájemném působení, princip vývoje a v pedag. postavil zásadní otázku, zda herbartovské pojetí řízení a kázně nevede nakonec k pouhé bezcenné drezúře. G. A. Lindner jako jeden z prvých dlouho před Američany W. Mc Dougallem a E. Rossem ustavuje název i obor sociální psychologie; na rozdíl od Herbarta vystupoval protiklerikálně a podal i originální příspěvek k etice. I J. Durdík, oficiální představitel h. na univ. v Praze, se snažil zesílit mater. prvky v Herbartově učení pokusem o syntézu leibnizovské monadologie a Newtonovy fyziky. Ve svých dějinách filoz. nevystupuje jako ortodoxní herbartovec, ale kloní se k jakémusi všeobecnému filoz. kriticismu, poznamenanému eklekticismem. Ve své všeob. estetice se odklonil od Herbarta ve směru ještě abstraktnější koncepce krásna. Naproti tomu O. Hostinský poukázal na význ. rozdíly mezi pův. estetikou Herbartovou a teorií jeho žáků, navázal na Herbartův empirismus, orientoval jej mater. a rozvinul estetiku jako konkrétní vědu o umění. - Na Slovensku představoval h. v pedag. teorii K. Bielek (1857 - 1936), který však měl k němu kritický vztah. V pedag. praxi středních škol se však h. na Slovensku projevoval až do 1945 a teprve po přijetí zákona o jednotné a státní škole 1948 ztratil vliv na pedag. praxi i na Slovensku. Český h. při své rozporné povaze dal impulsy k rozpracování mnoha filoz. a speciálně věd. otázek; svým protiromant. duchem, orientací na exaktní vědy a empirismem připravoval půdu pro pozitivismus, který jej vystřídal v průběhu 80. a 90. let 19.st., podněcoval rozvoj pedag., sociální psychol. a sociologie, ovlivnil značně estetiku ve smyslu pozdějšího strukturalismu; působení h. na pedagogiku lze sledovat i v tzv. pedag. reformismu z 30. let, který pro formy a metody vyučování opomíjel zřetele významové i obsahové.
