heilóti
heilóti [hej-, řec.] ve starověku řec. zeměd. obyv. v Lakónii a Messénii, podrobené za dórského vpádu Sparťany. Byli bezprávní a nesvobodní, náleželi spartskému státu. Obdělávali úděly půdy Sparťanů. Eforové proti nim každoročně vyhlašovali válku a spartští mladíci mohli h. beztrestně zabíjet. H. několikrát povstali; 369 př. n. l. se za Epaminondovy pomoci messénští h. osvobodili ze spartské nadvlády. V podobném postavení jako h. žili také např. krétští kláróti, thesalští penesti.
