gregoriánský chorál
gregoriánský chorál, liturgický zpěv římkat. církve; jednohlasý zpěv ve volném chorálním rytmu na lat. text. Tónovým materiálem jsou tzv. církevní tóniny (tedy diatonika), jádro textů tvoří bible v lat. překladu. Uplatňuje se při mši a officiu. Formy g. ch. se člení na: a) psalmodické zpěvy (psalmodie), vycházející z dvoudílné veršové struktury žalmu a představující nejjednodušší typ gregoriánské melodiky; b) zpěvy související s psalmodií (recitativ, antifony, responsoria); c) nepsalmodické zpěvy (hymny, tropy. sekvence). - G. ch. se rozvíjel od zač. kř.; pojmenován po Rehořovi I. (papež 590-604, Gregorius), jemuž je připisována revize chorálu. Vývoj g. ch. zhruba od 13.st. ustrnul, chorál byl nazýván cantus firmus nebo cantus planus (rovný zpěv). Chorální melodie se uplatňovaly jako zákl. polyfonie (v.t. cantus firmus). Snaha o jednotu g. ch. vedla v průběhu staletí k občasným dalším revizím (např. tzv. medicejská edice ze zač. 17.st.). O věd. výzkum g. ch. se zasloužili zvl. benediktýni fr. kláštera v Solesmes. Oficiální znění přinesla vatikánská edice (Editio Vaticana, 1908 graduál, 1909 antifonář).
