gotika
gotika [-ty-, germ.], ozn. slohové epochy v rámci středověkého um. Název pochází od G. Vasariho, který v duchu renes. vkusu považoval Góty za původce ,,barbarského" umění. Teprve v romant. bylo doceněno středověké um. a pojem art gotique se stal pozitivním slohovým označením. Na zač. (1150) se gotika objevuje v Île-de-France, o 100 let později ovládla celou Evropu a byla známá jako opus modernum nebo francigenum. Kolem 1450 její vliv slábl a po 1550 zmizel docela. Určení pojmu vychází především z arch., kde se slohové znaky projevily nejvýrazněji. Zrození g. ve Francii je určeno lety 1137-1144, kdy bylo započato s přestavbou král. a opatského chrámu v Saint-Denis u Paříže opatem Sugerem. Zákl. znaky got. arch. nejsou nové - křížová klenba, přípory, pročlenění zdí a průčelí s dvojicí věží pocházejí z normandské a lomený oblouk z burgundské arch. rom.; v Saint-Denis byly však použity poprvé současně na jedné stavbě. Nejvýznamnější klas. katedrály jsou např. v Chartres, Remeši, Amiensu. - Vývoj angl. arch. (od konce 12.st.) členíme na raný, dekorativní a perpendikulární sloh. Přínosem něm. arch. je nahrazení bazilikální dispozice halovým chrámem. V Itálii byly got. prvky přijímány prostřednictvím řádů, k nejvýznamnějším patří koste.l Santa Croce ve Florencii. Katedrála v Miláně spojuje prvky zaalpské a it. arch., ale postrádá jednotnou kompozici. Vedle katedrál byly stavěny četné farní kostely a kaple, hrady, paláce a městské celky. - Soch.: Částečně zachovaná plastika opatského chrámu v Saint-Denis dosvědčuje význ. postavení soch.; nejvýznamnější raně got. plastikou je figurální výzdoba záp. průčelí katedrály v Chartres (1145). Nový sloh se uplatnil v celkovém uspořádání, přísné vyváženosti figur, symetrii a přehledném členění. Sochy stojící v archivoltách, v ostění a v tympanonech nejsou vzájemně spojené, existují samostatně; bylo tak dosaženo prvního kroku ke znovuobjevení monumentální volné plastiky od doby ant. soch. Vrcholnou fázi představují sochy z katedrály v Remeši. Angl. plastika vnesla do vývoje expresívní pohyb (náhrobky), něm. dramatický patos (Naumburský mistr) a expresivitu do mystických křížů a piet. Monumentální plastika Sluterova naznačuje i pozdně got. slohové znaky, k vrcholu je dovedl N. Gerhaert z Leidenu, v Německu V. Stoss, T. Riemenschneider a M. Pacher. Začátky it. got. soch. lze sledovat na dvoře Fridricha II. (Apulie, Sicílie), který zaměstnával domácí, fr. a něm. sochaře. Odtud zřejmě vyšel i Niccolò Pisano, který se kolem 1260 na kazatelně a v baptisteriu v Pise projevil jako poslední klasicista. Jeho syn Giovanni poznal pařížské dvorské soch. a spojil oba směry na zač. 14.st. (kazatelna v dómu v Pise). - Mal.: Nové slohové znaky se projevily na sklomalbách v 1.pol. 13.st. (Chartres, Bourges), pak vedoucí postavení zaujímala opět knižní malba. Typické je symetrické uspořádání, arch. orámování a měkká modelace figur. Koncem 13.st. vznikla laická skriptoria (Mistr Honoré). Od zač. 14.st. nastal prudký vzestup it. mal. v dílech Giottových, který navázal na malíře "řecké" manýry - Duccia, Cimabua a Cavalliniho a překonal je. Novum přineslo především jeho prostorové pojetí a podání objemově vyvinutých trojrozměrných figur. S. Martini spojil principy severského mal. s it. v syntézu, zaměřenou převážně na figurální komponentu. P. Lorenzetti usiloval o jejich vyvážení a jeho bratr Ambrogio rozvinul narativní scény do víceplánové krajinné kompozice. V Paříži asimiloval a spojil sienské a toskánské podněty s domácími iluminátor Jean Pucelle v 1.pol. 14.st., na kterého navázal později Jacquemart de Hesdin a bratři z Limburka. - Nástup g. v č. zemích probíhal ve 13.st. v souvislosti se změnami ve spol. a v životním stylu (kolonizace, výstavba hradů, formování měst jako komplexního urbanistického útvaru) a s rozvojem cít.kevní arch., v níž dominuje reformní sloh cisterciáckých klášterů. Po vyrovnání s klas. fází katedrální arch. nastoupilo 13.st. poklas. stadium slohu: realizaci úplné katedrální dispozice s cisterciáckou redukcí opěrného systému a triforia je klášterní chrám v Sedlci. Rozvíjela se dřevěnná i monumentální plastika (portál v Tišnově), dvorské um. řemeslo (Otakarův kříž, pečeti) a mal. soustředěné na nástěnnou (Písek) a knižní malbu (Františkánská bible). Ve 14.st. se objevuje jako výrazná individualita kanovník Beneš, v řezbářství převládaly mystické krucifixy (Jihlava), piety a madony s dítětem. Vrcholným obdobím č. g. byla vláda Karla IV. a Václava IV., za níž se č. země staly jedním z hl. center evr. g. Dominantní byla katedrální huť u sv. Víta vedená Matyášem z Arrasu a Petrem Parléřem (chrám sv. Víta, Karlštejn, urbanistické řešení Nového Města, Karlův most), představující vývojové centrum v arch. (klenební obrazce scelující prostor, dynamické motivy kružeb) a monumentální plastice. Dvorské mal. reprezentují mj. Theodorik, Oswald, Wurmser, knižní malbu zejm. skriptorium Jana ze Středy. Ve václavském období mělo um. intimní charakter (knižní malba), od 80.let 14.st. se formoval krásný sloh, jehož zdroje představuje dílo Mistra třeboňského oltáře, obrazy tzv. milostných madon, parléřovská plastika a senzualismus domácí řezbářské tvorby. V 15.st. rostl význ. regionálních center a panských fundací (Kutná Hora, Blatná, Jindřichův Hradec), v jagellovském období se oživilo dvorské um. na přechodu pozdní g. k renes. (B. Ried, Mistrlitoměřického oltáře). V.t. gotická hudba; gotické divadlo.
