geofyzikální družice
geofyzikální družice, umělé družice Země určené ke geof. průzkumu; buď nesou přístroje k výzkumu vnějšího prostoru Země, nebo na základě analýzy parametrů své dráhy určují geof. síly (hl. zemské gravitační pole), které na družice působí. První umělá družice Země Sputnik l byla vypuštěna 4. října 1957 v rámci Mez. geof. roku. Rozbor radiových signálů družice poskytl nové informace o ionosféře a změny dráhy družice daly první spolehlivé informace o hustotě vzduchu ve výškách nad 200 km. Změny dráhy družic série Sputnik poprvé užil E. Buchar ke stanovení nejdůl. parametru (J 2) zemského gravitačního pole. Sputnik 2 zkoumal el. nabité částice ve vnějším radiačním pásu; Sputnik 3 měřil hustotu a složení vzduchu, magn. pole a částice zachycené magn. polem. Družice řady Lunik měřily nabité částice vysoké atmosféry a jejich únik z prostoru Země. Sov. družice Kosmos byly určeny pro řadu geof. měření, hl. pro studium nabitých částic ionosféry a radiačních pásů, kosm. záření, zemského magn. pole, slunečního záření a oblačné pokrývky. Družice řady Explorer (l, 3, 4) objevily a zkoumaly vnitřní radiační pás. Explorery 6 a 7 prováděly výzkum vnějšího radiačního pásu, Explorer 8 speciální ionosférická měření. Explorery 9 a 19 měly tvar balónů a byly určeny k měření změn hustoty vzduchu. Explorer 10 mapoval geomagn. pole, Explorer ll sloužil jako gama-paprskový teleskop, družice Vanguard l zkoumala zemské gravitační pole. Družice řady Tiros byly met. družice vybavené infračervenými čidly a televizními kamerami; přenášely fotografie oblaků a sněhové pokrývky a měřily radiační energii Země. V souč. době existuje řada speciálních g. d., mezi které patří i první čs. družice Magion.
