freudismus
freudismus [frojdyz-], všeob. ozn. různých škol a směrů, které se snaží aplikovat psychol. učení S. Freuda při objasňování kult., literárně um. a spol. jevů. F. je filoz., sociol. a antr. doktrínou, kterou je třeba odlišit od psychoanalýzy jako konkrétní metody a techniky průzkumu nevědomých psychických procesů. F. vzniká univerzalizací principů psychoanalýzy a vede k psychologizaci jak spol., tak osobnosti. Liter. výraz f. neužívá, snaží se však charakterizovat různé směry a školy akcentující význam nevědomých pudových a emocionálních hnutí jako "hlubinnou psychologii". - Od samého počátku vystupuje f. jako nesourodý směr. Již koncepce nevědomí u Freuda je rozporná, neboť obsahuje jak tvůrčí, tak zcela destruktivní tendence. F. nemohl vyřešit zákl. otázku, co je hl. hybnou silou duševního života a vývoje člověka. Absolutizoval význam nevědomých duševních procesů a podřizoval formy spol. a kulturního života nevědomým prvotním impulsům (energii psychosexuálních tendencí). Freudův žák A. Adler, zakl. individuální psychologie, připsal určující roli komplexu méněcennosti a snaze po sebeuplatnění, kdežto v analytické psychologii C. G. Junga sehrává tuto úlohu "kolektivní nevědomí" a jeho archetypy. Jiní (O. Rank) spatřovali rozhodující zážitek lidského vývoje v tzv. traumatu zrození. F. vděčí za svou širokou popularitu po 1.svět. válce též jevům ekon. krize a tehdejšímu kult. prostředí, mj. i krize tradičních směrů v psychol. a psychiatrii. Protože Freudovu učení chybí propracovaný filoz. a metodologický základ, usilovali stoupenci f. o vyplnění této mezery, opírajíce se o nejrůznější filoz. a sociol. doktríny. Biologizující směry, jež navazují na naturalistické aspekty Freudova učení, se přikláněly k pozitivismu a behaviorismu a uplatňovaly se zvláště v USA; zapůsobily značně na vývoj psychosomatické medicíny; druží se k nim i pokusy sbližovat f. s reflexologií a kyb. Naproti tomu sociálně orientovaný f. viděl ve svých tradičních formách ve spol., polit. a kult. jevech "sublimace" psychosexuální energie; v tomto směru pokračoval od 30.let 20. st. neofreudismus, usilující přeměnit f. v ryze sociol. a kulturologické učení, rozcházeje se s učením o pudovém nevědomí a s biol. předpoklady Freudova učení. Koncem 40.let vzniká pod vlivem existencialismu "existenciální analýza" (Daseinsanalyse), reprezentovaná hl. švýc. psychiatrem L. Binswangerem (1881 až 1966) a M. Bossem, a lékařská antr. (W. Weissöcker). O sblížení s f. usilovali též někteří protestantští (R. Niebuhr, P. Tillich) a katoličtí (J. Caruso) teologové. V 60.letech 20. st. se f. odráží v ideologii "nové levice", v pracích frankfurtské školy, zejména H. Marcuseho. Různé stránky f. se projevovaly v sociální psychol., etnogr. a kulturní antr., dále v lit. vědě, est. a kritice, jakož i v teorii a praxi modernistických směrů (surrealismus). Již od 20.let 20. st. docházelo k pokusům spojovat f. s marxismem, resp. děl. hnutím, v nichž pokračovali varianty tzv. freudomarxismu (skupina kolem frankfurtského Ústavu S. Freuda, zastávající "kritickou teorii subjektu"). Komunistická nomenklatura od těchto proudů odlišovala autory, kteří se na marx. zákl. snažili o dial. negaci psychoanalýzy i tzv. freudomarxismu (K. Holzkamp, K. H. Braun a další).
