francouzské výtvarné umění
francouzské výtvarné umění, počátky samostatného f. v. u. jsou kladeny k roku 1000; za nejvýznamnější výtv. projev jsou považovány jednotlivé stavební etapy klášterního kostela Cluny I-III. Určujícím stav. typem se stává pětilodní bazilika se dvěma příčnými loděmi, půlkruhovým chórovým závěrem s ochozem, trojlodní předsíní a 6 věžemi. Kolem pol. 11.st. vznikají stav. školy v Burgundsku, Normandii, Provenci, Poitou, Auvergni, Languedoku a Aquitánii. Již. oblasti navazují na tradice galořímské, ant. stavby zůstávají vzorem pro dekor, valenou klenbu a kupoli. Kolem 1100 vznikla v Normandii křížová žebrová klenba a přípory, chór s ochozem tvořeným věncem kaplí, které se spolu s emporami staly předpokladem got. arch. 1137 zal. opat Suger kostel Saint-Denis u Paříže, v němž se spojily podněty normandských a burgundských staveb. Rozvinutí nových tendencí představují katedrály v Sens, Lâonu, Paříži, Chartres, Remeši, Amiensu a v Bourges. Soch. se rozvíjelo souběžně s arch. a slohově odpovídalo jednotlivým školám - Toulouse (Languedoc), Burgundsko, Provence, Aquitánie, Auvergne. Sochařská výzdoba se uplatnila na portálech, fasádách, hlavicích sloupů a v křížových chodbách. - Na rozdíl od rom. sochařství got. plastika se postupně osvobozovala od plochy stavby, figury nabývaly na objemu a převládl vysoký reliéf. Klas. got. kánon byl dosažen na sochách v Remeši (viz obrázek Zvěstováni a Navštívení, ostění hl. portálu katedrály) a v Amiensu. Interiérová plastika se plně rozvinula v Sainte-Chapelle v Paříži (1243-48). Souvislý vývoj středověkého mal. představuje knižní malba v karolínských a rom. kodexech a v bohatě iluminovaných dvorských rukopisech 13.-15.st. K význ. monumentálním cyklům patří rom. nástěnné malby v Berzé-la-Ville, Brinay, Saint-Savin-sur-Gartempe a v Tavant a got. sklomalby, zachované především v katedrále v Chartres. Do Francie proniklo it. renes. um. za Františka I., který na svůj dvůr povolal četné umělce, mj. F. Rossa a F. Primaticcia, zakladatele tzv. první fontainebleauské školy. Renes. sloh se projevil na zámcích na Loiře (Blois, Chambord), na zámku ve Fontainebleau a na částech Louvru. Pro plastiku této doby je příznačný real. a pompézní elegance (J. Goujon, G. Pilon). - Charakteristický fr. klasicistní barok je určován požadavky Ludvíka XIV. a jeho dvora. Prototypem se stal zámek ve Versailles se zahradní architekturou. Do Paříže byl pozván G. L. Bernini, který navrhl dynamickou fasádu Louvru, F. N. Blondel pokračoval v klasicizující tradici, zatímco J. Hardouin-Mansart se pokusil o spojení obou principů při dostavbě Versailles. V soch. F. Girardon a A. Coysevox pokračovali v oficiálním fr. slohu, naproti tomu P. Puget byl silně ovlivněn it. barokní plastikou. V mal. převládly principy řím. malby; N. Poussin působil v Římě a pokusil se o spojení it. podnětů s klasicistním fr. pojetím. Proti jeho přísné vyváženosti uplatnil C. Lorrain heroické krajiny s mytol. náměty. Oficiálním malířem se stal Ch. Lebrun, ředitel pařížské Akademie, který byl představitelem reprezentativního portrétu a alegorické malby. - Zjemnělé um. rokoka na zač. 18. st. opět určovalo evr. vývoj; paralelně se však prosazoval klasicismus (po 1730), patrný v dispozici Place de la Concorde. Rokokové soch. našlo svůj výraz v drobné plastice a v porcelánových figurkách, v mal. zaujímali význ. místo A. Watteau, F. Boucher a J. H. Fragonard. V 1.pol. 19.st. vedle sebe probíhaly tendence romantické a real., zatímco oficiální um., zastoupené na pařížském Salónu, dále ovládal akademický klasicismus a eklekticismus. P. F. Fontaine a Ch. Percier rozvinuli empírovou architekturu, E. E. Viollet-le-Duc a Ch. Garnier jako představitelé historizujících slohů se vraceli ke got., renes. a barokním formám. Technicky nové konstrukce s využím železa navrhli H. Labrouste a A. G. Eiffel pro Bibliothèque Nationale v Paříži a pro pavilóny a věž Světové výstavy. K předním klasicistním malířům patří J. L. David a J. A. D. lngres, k romant. T. Géricault a E. Delacroix. Real. tendence se prosadily v dílech J. F. Milleta, H. Daumiera a G. Courbeta. C. Corot jako první začíná s malbou v plenéru; na něj navázala barbizonská škola (T. Rousseau, Ch. F. Daubigny). - První krok k modernímu mal. učinili impresionisté, kteří se na svých plátnech pokusili zachytit světelný okamžik a určitou náladu (E. Manet, C. Monet, E. Degas, A. Renoir, A. Sisley, C. Pissarro). Malíři reagovali na nový směr a vývoj pokračoval pointilismem (G. Seurat, P. Signac) a symbolismem (G. Moreau, O. Redon); díla van Gogha, P. Gauguina a H. de Toulouse-Lautreka připravovala fr. expresionismus - fauvismus (H. Matisse, A. Derain, R. Dufy, M. Vlaminck, G. Rouault). P. Cézanne redukcí tvarů na geom. formy a přehodnocením kompozice obrazu otevřel cestu kubismu - P. Picassovi a G. Braqueovi. K význ. soch. osobnostem patřili A. Rodin, A. Bourdelle a A. Maillol. - Na zač. 20.st. se Paříž stala centrem um. vývoje, střetli se zde umělci různých národností a vytvořili tzv. pařížskou školu (P. Picasso, M. Chagall, M. Ernst, O. Zadkine, J. Gris, J. Miró, A. Modigliani). Moderní tendence pokračovaly v orfismu (R. Delaunay), purismu (Le Corbusier, A. Ozenfant), surrealismu (M. Ernst, H. Arp, J. Miró, S. Dalí, Y. Tanguy) a v hnutí Abstraction-Création (H. Arp, R. Delaunay, F. Kupka, N. Gabo).
