formalismus obecně
formalismus [-iz-, lat.] 1. lpění na formě; zdůrazňování prvenství formy před obsahem v různých oblastech lidské činnosti; odtud formalista - osoba lpějící na formě apod. 2. liter. est. tendence různých lit. směrů. Pro f. přestává být jaz. materiál nástrojem sdělení a stává se sám o sobě předmětem um. tvoření, manipulace nebo experimentu (absolutní poezie, lartpourlartismus, čistá poezie, abstraktní poezie). F. adresuje díla úzkému okruhu čtenářů a svou výlučností ztrácí možnost vytvářet díla um. pravdivá, lidová, angažovaná a hist. konkrétní. V č. liter. se projevil f. reprezentativní, vyznačující se brilantně zvládnutou formou, zejm. ve složce metrické, strofické a rétorické. Do č. poezie uváděli složité strofy (orient., provensálské, vlašské) J. E. Vocel a F. Doucha a zejm. J. Vrchlický, u něhož sloužily vybroušeně ztvárněné cizokrajné formy (podobně u S. Čecha rétorický styl) nár. reprezentativnímu poslání poezie. Nedostatkem této formalistické tendence je strojenost, vyumělkovanost, přemíra idealizace, deklarativnost, rétorická povrchnost a zdobnost; 3. pedag. ve výchově a vyučování zdůrazňování vnějšího projevu před pochopením obsahu; mech. pamatování učiva bez jeho pochopení a bez schopnosti jeho praktické aplikace. Je důsledkem zejm. převahy verbální metody a přetížení učivem; 4. mat., fyz. způsob spojování a zápisů mat. a fyz. symbolů a operací s nimi; 5. log. některý kalkul, umožňující operace s objekty nahradit operacemi se znaky; směr v mat. a log., usilující vyřešit problémy těchto věd pomocí formální axiomatické metody, založený počátkem 20.st. D. Hilbertem.
