fluor
fluor [-ó-, lat.] 1. chem. fluorum, F, chem. prvek VII.B skupiny periodické soustavy, at. číslo 9, relat. at. hm. 18,998 4. Slabě zelenožlutý, velmi reaktivní plyn dráždivého zápachu, t.t. -223 °C, t.v. -187,9 °C; objeven 1886. V přírodě se vyskytuje jen ve slouč. (např. kazivec). Nezbytný biogenní prvek, obsažený v kostech a zubech. Připravuje se elektrolýzou roztaveného hydrogendifluoridu draselného KHF2. F. se používá např. k přípravě freonů, plastických hmot, anorg. a org. slouč., jako složka raketového paliva. F. ve slouč. má oxidační číslo -I. - Význ. slouč. f. jsou např. kyselina fluorokřemičitá, fluoridy, fluorovodík. Některé fluoridy těžkých kovů, např. fluorid cesný CsF, fluorid antimoničný SbF5, fluorid bismutičný BiF5, fluorid olovičitý PbF4 a fluorid kobaltitý CoF3, se používají jako fluorační činidla, především v org. chemii; 2. stomatologie viz fluorizace; 3. lék. viz výtok.
