fenomén
fenomén, [řec.] 1. neobyčejný zjev; člověk v jistém směru vynikající; 2. filoz. pojem označující jev smyslově postihovaný na rozdíl od jeho podstaty. 3. bot. komplex výjimečných bot. a ekol. úkazů; např. f. vrcholový - prostředí na vrcholech kopců. 4. lék. phaenomenum - charakteristický jev, smysly pozorovatelný příznak nemoci, např. f. poklepový, poslechový. Ve filoz. pojem označující buď jev postihovaný našimi smysly, nebo předmět smyslového názoru na rozdíl od jeho podstaty (noumenon), která je objektem intelektuálního názoru. V historii filoz. se pojem f. interpretuje v závislosti na výkladu zkušenosti: jako výraz podstaty či ideje (novoplatonismus, G. W. Leibniz, F. W. Schelling, G. W. F. Hegel), jako poznávaná skutečnost, svět Jevů uspořádávaných apriorními formami transcendentálního subjektu (I. Kant, novokantovci) nebo jako subjektivní prožitky, komplexy počitků a psychických asociací, na něž se redukuje zkušenost i skutečnost (G. Berkeley, D. Hume, fenomenalismus). Kromě toho existuje v ideal. tradici interpretace čisté podstaty, ideje jako f. svého druhu: platónské ideje (eidos), prvotní ideální typy, prafenomény (J. W. Goethe) a dále smysly předmětů, jevící se čistému vědomí v Husserlově fenomenologii. V bot. komplex výjimečných bot. a ekol. úkazů vzniklých v krajním (hraničním) prostředí; např. f. vrcholový je podmíněn zvláštnostmi prostředí na vrcholech kopců, štítů a hor; f. dolomitový je způsoben chemismem a členitostí dolomitových pohoří; f. krasový je ovlivněn chemismem a strukturou vápencových hornin a souvrství; f. hadcový je působen chemismem serpentinových útvarů; f. říční (údolní) je podmíněn hl. erozní činností toků v hlubokých údolích. Zastoupení různých f. vtiskuje krajině charakteristický ráz a projevuje se i na složení květeny a fauny; V lék. phaenomenum - charakteristický jev, smysly pozorovatelný příznak nemoci, např. f. poklepový, poslechový.
