experimentální psychologie
experimentální psychologie, jeden z hl. směrů věd. psychol., pro nějž je charakteristické především užití experimentální metodiky k získávání teor. poznatků a jejich aplikaci. Zavedení experimentu do studia psychických jevů (H. von Helmholtz, W. Wundt. G. T. Fechner) sehrálo důležitou roli při vyčlenění psychologie z kontextu filoz. v 19.st. a při jejím ustavení jako samostatné empirické vědy. V prvních psychol. laboratořích byly předmětem studia zejména jednodušší psychické procesy (smyslové vnímání, elementární motorické reakce, asociační učení), které byly později nahrazeny komplexnějšími jevy (myšlení). V souč. době se experiment používá v různých teor. i aplikovaných oborech psychol. Uplatnění principů e. p. je tím obtížnější, čím komplexnější je předmět zkoumání (sociální chování člověka). Při zkoumání jevů, které nelze laboratorně simulovat (extrémní zátěže), se využívá tzv. přirozených experimentů (náročné expedice, vrcholné sport. výkony, přír. katastrofy). Výrazný pokrok v e. p. znamenalo zavedení metod mat.-statistické analýzy výsledku a modelování experimentálních situací. Metody multivariační analýzy a zpracování dat umožňují zkoumat složité závislosti mezi rozsáhlými soubory proměnných; otevírají cestu k řešení takových problémů spol. praxe. jež se dosud exaktnějšímu zkoumání vymykaly.
