ekologie virů
ekologie virů, nauka zabývající se studiem a určením vztahu virů k živoč. a rostl. druhům a člověku a podmínkami koloběhu virů v přírodě. Vztahy virů vzhledem k jejich vývoji v evoluci živoč. druhů a člověka mohou být velmi široké, ale také velmi ohraničené. Nejvíce jsou známy např. u arbovirů, jež se rozmnožují ve tkáních členovců i v buňkách člověka, u něhož členovec plnící úlohu přenašeče (vektoru) hledá zdroj potravy (krev). Vektor tak přenáší infekci na hostitele a naopak sám může od hostitele (rezervoáru) nákazu získat. Virus se ve vektoru může rozmnožovat nebo jen pasívně přežívat. Pro některé viry jsou známá přír. ohniska virové nákazy (např. u klíšťové encefalitidy), tj. část území, kde se vyskytuje určitá infekce a kde došlo k vývoji vzájemných vztahů mezi virem, jeho vektory, hostitelem a rezervoárem. Přenos infekce je ovlivněn i faktory vnějšího prostředí, jež podporují koloběh původce mezi příslušníky ohniska (nebo alespoň mu nepřekážejí). Porušení ekologických vztahů může vést k vytvoření nových podmínek v cirkulaci virů v přírodě (exploatace lesa, stavba velkých vodních děl, zalesnění). Tak mohou vznikat nová přír. ohniska nákazy (nové vektory, vstup člověka do nového prostředí). Na druhé straně některé viry vyvolávají nákazu jen u určitého druhu hostitele (nebo hostitelů) a nepotřebují vektory. Přenos infekce se u nich uskutečňuje buď př í m o stykem, kontaktem s nemocným jedincem (dýchací, zažívací cesty, poranění kůže), nebo n e p ří m o neživými vektory (půdou, prachem, vodou). U neživých vektorů je důležitá doba, jež uplynula mezi vyloučením viru a infikováním hostitele, neboť řada faktorů vnějšího prostředí, např. teplota, vlhkost, může virus inaktivovat. Ekologické vztahy jsou v popředí neustálého výzkumu vzhledem k probíhajícím změnám v přírodě, výskytu nových virů a mutací, neobjasněným vztahům virů a hostitelů ap. V.t. přírodní ohnisko nákazy.
