egyptská literatura arabská
egyptská literatura arabská, vzniká od zač. 19.st.; obrozuje se ve střetnutí s evr. pronikáním a spojují se v ní domácí tradice a evr. vlivy. Žurnalistika jí vypracovala nový jazyk a drobné lit. formy, boj proti cizí nadvládě jí dal nové myšlenky, často vyslovované náb. vůdci (M. Abdu, D. al-Afghání). Základy moderní prózy ve 20.st. kladli al-Manfalútí (1876-1924), al-Muwajlihí (1858-1930) a M. H. Hajkal. Namísto tradiční poezie (A. Saukí, H. lbráhím) nastupuje subjektivně laděná poezie školy Dívánu (al-Akkád, 1889-1946, al-Máziní, 1890-1949, Abdarrahmán Sukrí, 1886-1958). Po l.svět. válce vznikla nová škola prozaiků (bratři Ubajdové) a modernistů (Táhá Husajn, Mahmúd a Muhammad Tajmúrové, 1892-1921, prozaik a dramatik Taufík al-Hakím, *1898), romant. poezii rozvíjel kroužek Apollo (předchůdce Chalíl Mutrán, členové Ahmad Zakí Abú Šádí, 1892-1955, Ibráhím Nádží, 1898-1953, Alí Mahmúd Táhá, 1902-1949). Po 2.svět. válce pokračoval v próze nejprve romantismus, vytvářel se realismus kritický (Nadžíb Mahfúz, as-Sibá'í, †1978) a realismus revoluční (al-Chamísí, ašSarkáví, M. Sidkí, J. ldrís, *1927, aj.). Real. pohled na sociální skutečnost si osvojují i básníci nové školy (Saláh Abdassabbúr, 1931-1981, A. al-Higází *1935). Vyzrává drama, lit. kritika, publicistika a filozofie. V povídce se uplatňují nové evr. vlivy, jako existencialismus (Júsuf aš-Šárúní, *1924), na který negativně reaguje egyptský neorealismus (Abd al-Hakím Kásim, Mádžib Túbí).
