okno
okno, zasklená výplň otvoru stav. konstrukce, která slouží k osvětlení, větrání, tepelné a zvukové izolaci a ochraně proti dešti a sněhu. O. tvoří rám a pevně zasklené okenní křídlo. Jednoduchá o. jsou s jedním rámem a jedním křídlem jednoduše zaskleným nebo s okenními křídly (dvěma) zavěšenými na závěsech na svislých stranách rámu; dvojitá, se dvěma rámy a dvěma samostatnými křídly (deštěná, tzv. špaletová, s deštěním mezi rámy - běžná u st. staveb); zdvojená, s jedním rámem, do něhož jsou vsazena dvě na sebe přiléhající křídla (dnes převládající); trojitá, se třemi křídly pro zlepšení tepelné a zvukové izolace. Jiné způsoby zavěšení křídel mají např. o. otočná, s pohybem kolem svislé osy v ose křídla; výsuvná, s křídly pohybujícími se svisle v rovině okna; sklápěcí, s otočnou osou na dolní straně křídla; vyklápěcí, s otočnou osou na horní straně křídla. - Okno se objevuje u nejst. staveb kolových; v době bronzové na Krétě a v již. Itálii užívána o. zakrytá pergamenem a tkaninami. Ve starověkých arch. Babylónie a Egypta bylo o. málo užívané; od římské arch. zasklívané (i barevným sklem); v raně kř. a islámské arch. užívány dřevěné nebo kamenné prořezávané mříže; v rom. arch o. zaklenuta obloukem a sdružována, o. got. zaklenuta lomeným obloukem a členěna keramicky svislým prutem nebo kružbou, renes. arch. užívala o. pravoúhlá, okrouhlá, obvykle arch. v líci zdůrazněná, jejichž tvary byly v baroku dále rozvíjeny; zasklívání, běžné od řím. období do olověných lišt, rozvedeno ve středověku zejm. v katedrálním systému vitrailemi, od renes. užívány terče i pravoúhlé zasklení bezbarvým sklem.
