didaktická literatura
didaktická literatura [dy- ty-], druh um. liter. s pedag. záměrem přímého naučení; d. l. prostředkovala zejm. morální, popř. světonázorové postoje jako praktické zásady pro život. Díla didaktické literatury patří k nejst. památkám starověkých kultur (Pančatantra, Kniha přísloví, starořec. Ezopovy bajky). V řec. liter.vznikl didaktický epos (Hesiodos: Práce a dni ), na něj navázala řím. liter. (Lucretius: O přírodě, Vergilius: O zemědělství, Horatius: O umění, Ovidius: Umění milovat ). D. l. středověká užívala hl. formy alegorie, parabol, bajek, veršovaného sporu (hádání) a dram. moralit. Za klasicismu byla zastoupena zejm. bajka (La Fontaine), maxima a sentence (La Rochefoucauld). S nástupem romantismu d. l. zaniká a její funkci přejímá liter. tendenční. - V č. liter. hl. rozmach d. l. nastal koncem 14.st. v díle Smila Flašky z Pardubic (Nová rada ) a v tzv. Smilově škole (Rada otce synovi, Svár vody s vínem ). V nové č. liter. např. Vznešenost přírody M. Z. Poláka.
