děkabristická literatura
děkabristická literatura, um. program a projevy účastníků prvé epochy rus. rev. hnutí a jejich stoupenců. Výrazně se uplatňovala zejména 1817-30, jejím střediskem byla pobočka Svazu štěstí (Sojuz blagoděnstvija) Zelená lampa (Zeljonaja lampa), jejímž členem byl pravděpodobně i A. S. Puškin, Svobodný spolek přátel rus. slovesnosti (Volnoje obščestvo ljubitělej rossijskoj slovesnosti) a některá periodika, zvl. almanachy Poljarnaja zvězda a Mnemozina (Mnémosyné). Zpočátku se pěstovaly tradiční útvary klas. a sentimentalistické poezie: óda, satira, poslání, protityransky zaměřené parafráze bibl. žalmů a proroků. Po nástupu mladší generace básníků kolem 1820 (K. F. Rylejev, A. A. Bestužev-Marlinskij, V. K. Kjuchelbeker) dospěla k nár. historické epice (K. F. Rylejev) a k pokusům o transformaci tzv. byronského eposu a motivů romant. titanismu (zejm. V. K. Kjuchelbeker). V próze převládaly umělecko-publicistické žánry (pamflety, cestopisné črty, memoáry) s aktuální polit. a etickou problematikou. Později pěstovali zejm. gotickou novelu (hrůzostrašný příběh ze středověku; A. A. Bestužev-Marlinskij) a psychoanalytickou povídku (N. A. Bestužev, 1791 až 1855); oba útvary spojovala snaha po emancipaci osobnosti od zvůle nebo spol. předsudků.
