ars antiqua
ars antiqua [-týkva, lat. staré umění], vývojové období středověké fr. vícehlasé hudby (asi 1230 až 50-1320; někdy širší pojetí 1160 až 80-1320, tj. včetně notredamské školy). V užším pojetí nastupuje a. a. po epoše Notre-Dame v letech 1230-50, kdy dochází k rozkladu schematické modální rytmiky a ke zrodu menzurální notace. Její systém nejlépe vyložil Franko Kolínský ve spisu Ars cantus mensurabilis (Umění menzurálního zpěvu, kolem 1280). Stěžejním druhem se stalo moteto. Nejčastěji bylo tříhlasé s dvěma texty fr., nebo jedním lat. a jedním fr.; tenor neměl text a byl zpravidla provozován instrumentálně. Vládla tu nápadná diferenciace jednotlivých hlasů; navzájem odlišný a svébytný byl jejich melodický průběh, rytmus, formové členění i námět textů (z liturgické hudby převzatá melodie tenoru duchovní nebo vážnější text v druhém hlasu - světský text v třetím hlasu). Přesto byla v pozadí určitá představa jednoty celku, abstraktního řádu v duchu scholastického univerzalismu. Tvorba motet se soustředila v největších fr. městech, zvl. v Paříži; převážná část produkce je anonymní. Adam de la Halle a Petrus de Cruce (tvořil okolo 1300) jsou jediní autoři, od nichž je známo několik konkrétních skladeb. Zdá se, že moteta byla provozována zejm. v kroužcích profesionálních hudebníků a amatérských znalců; pronikla však také jako zábavná hudba do širšího okruhu městské a dvorské kultury. O tom svědčí postupné opouštění duchovních námětů, převaha světských textů i uplatnění melodií truvérských písní v tenoru. Styl a. a. se rozšířil ve větší míře pouze do Anglie, slaběji a zprostředkovaněji do stř. Evropy (již. Německo, Čechy). K nejvýzn. teoretikům doby patřili Franko Kolínský, Johannes de Grocheo a Jacobus z Lutychu.
