antropologie filozofická
antropologie filozofická, v širokém smyslu filoz. učení o člověku, jeho podstatě, původu, postavení ve světě a poslání. V této všeobecnosti je součástí každé filozofie. V užším smyslu zvláštní směr a disciplína filoz., soustřeďující se na ideal. interpretaci problémů člověka. Místo spol. hist. podstaty člověka, dialektiky přír. a spol. v člověku, staví věčný duchovní princip, hledá věčné v abstraktním člověku; dezorganizaci osobnosti vykládá jako výraz metafyz. konfliktů lidské existence vůbec. Subjektivismus a iracionalismus a. f. vede k tomu, že veškerou filoz. problematiku převádí na antr. Počátky a. f. jako zvláštního pojetí filoz. člověka spadají do 20.let našeho st. (M. Scheler: Postavení člověka v kosmu, H. Plessner: Stupně organična a člověk). Scheler hledá podstatu člověka v duchu, člověka schopného stavět se proti přirozeným potřebám, Plessner v celkové výlučnosti lidské bytosti. Definitivně se a. f. zformovala po 2.svět. válce. svých programových cílů, totiž postižení podstaty člověka, vytvoření jeho syntetické filoz. koncepce s využitím výsledků biol., psychol., etnologie, sociol. a dalších věd o člověku a řešení problému smyslu lidského života, však a. f. nedosahuje, ať staví do popředí aspekty kulturní (E. Cassirer, A. Gehlen, M. Landmann, E. Rothacker) či biologické (R. Christian, V. von Weizsäcker). Je pro ni charakteristická složitá výměna myšlenek s existencialismem, personalismem, hlubinnou psychol., strukturalismem a dalšími, převážně iracionalistickými směry. Pozdní a. f. třeba odlišovat od úsilí klas. představitelů filoz. ať ant., či novodobých o vypracování účelné koncepce člověka jako racionální, přírodní a spol., akt. a tvůrčí bytosti, koncepce prodchnuté ideami humanismu a sebeurčení člověka.
