amoralismus
amoralismus [-iz-, řec. + lat.], praktická nebo ideová orientace, popírající morální zásady a všeobecně uznávané normy lidského chování ve spol.; nihilistický vztah k mravním principům, normám a hodnotám. Základem praktického a. může být mravní nezralost jedince, degradace celých sociálních vrstev, způsobená spol. antagonismy (deklasované a kriminální živly), anebo duchovní rozklad osobnosti. Teoretický a. se opírá o nahrazování morálních kritérií zjednodušeným utilitarismem a pragmatismem, konjunkturalismem v politice, estetizací či ryze individualistickými představami o svobodě, štěstí, sebeuplatnění jednotlivce apod. Jako vědomá životní pozice vznikl již v období rozkladu rodové morálky prvobytného zřízení, v době otřesu mravních tradic a počínající individualistické reflexe nad existujícími formami lidského chování a života. Charakteristickým rysem skeptického a. je úplná relativizace mravních zásad, pragmatismus v jednání, cynický vztah ke kult. a morálním hodnotám. V období renesance někteří ideologové (Macchiavelli), chápali a. jako podřizování morálky polit. cílům ("účel světí prostředky"). Jako výraz duchovní krize burž. společnosti se objevuje od konce 19.st. tzv. immoralismus (např. Nietzsche), snažící se nahradit mravní hodnoty kultem síly a vůle k moci nové mocenské elity. V ideologii a praxi imper. nabývá a. nejcyničtějších a hrubě antihumanistických rysů; něm. fašismus se snažil kultem vůdce "osvobodit" masy od "chiméry svědomí". K a. vedou i pokusy vyjmout kteroukoli oblast lidské činnosti z jejích morálních souvislostí a považovat svědomí, lásku k lidem a úctu k osobnosti za pouhé "předsudky".
