Zénón z Kitia
Zénón z Kitia, asi 336-asi 263 př.n.l., řec. filozof; zakl. stoicismu: kolem 300 př.n.l. založil stoickou školu. Zdroji Z. filoz. byly kynická etika, Hérakleitova filoz. a některé aspekty Aristotelova učení. Z. byl původně obchodníkem jako jeho otec, po ztroskotání lodi se dostal 315-313 do Athén, kde na něj silně zapůsobila četba Xenofontových Vzpomínek na Sokrata a Platónovy Obrany Sokrata, a proto se přidal ke kynikovi Kratétovi, v němž spatřoval filozofa, který stojí nejblíže Sokratově osobnosti. Z. dělil filoz. na log., fyz. a etiku; nejdůležitější místo patřilo etice. Hlavním kritériem pravdy je podle Z. "fantasiá kataléptiké": představa uchopující jasně předmět a vynucující si souhlas subjektu. Podle Z. veškeré vědění pochází ze smyslového vnímání a duše je původně nepopsaný list papíru. Tím se Z. blíží důslednému senzualismu, který ale doplňoval racionalistickými prvky. Veškerá skutečnost je pro Z. tělesná. Působící a trpící (božstvo a hmota, síla alátka) jsou sice hl. principy, ale jejich protiklad je jen odvozený a relativní. Působící božstvo je totiž z velmt jemné látky; hrubší látka je sama o sobě nepohyblivá a neutvářená, ale schopna pohyb a tvar přijímat. Působící, činný, hybný a formující princip je ve světovém celku podle Z. božstvo. Mnohost světa tvoří u Z. jednotu, krásu, účelnost a dokonalost pocházející od myslícího ducha a dokazující existenci božstva, jehož prozřetelnost (pronoiá) vše uspořádala pro lidské dobro. Ze sebevědomí částí světa Zénónovi plyne vědomí světového celku, a tím je božstvo, jež proniká celý svět jako pneuma (dech, duch), jako tvůrčí oheň, duše a rozum všeho; obsahuJe v sobě množství dílčích semenných rozumů (logoi spermatikoi); božský praoheň se mění při vytváření světa ve vzduch a vodu, voda se zčásti stává zemí, zčásti zůstává vodou a zčásti se mění ve vzduch, který opět vzplane v oheň; po určité době božstvo ve světovém požáru (ekpýrósis) vše pojímá podle Z. do sebe; odtud pak začíná znovu svět, který se vyvíjí úplně stejně jako předešlý. Veškeré dění je podle Z. absolutně nutné a tato nutnost je totožná s božským rozumem a s přírodou; tato nutnost je osud (heimarmené) a neliší se od prozřetelnosti; lidská duše je částí, výronem božstva a je s ním ve vzájemném vztahu. Z. etika se vyznačuje intelektualismem a snahou uplatnit obecné zásady ve všech oblastech života. Nejvyšším cílem je mu blaženost (eudaimoniá, euroiá biú), nejvyšším statkem je ctnost jako život přiměřený přírodě (homologúmenos té fysei zén), shoda lidského jednání s univerzálním přírodním zákonem, světovým rozumem. Podle Z. jedině mudrc je pánem svého života a může ho podle své vůle ukončit (Z. spáchal sebevraždu, stejně jako Kleantés).
