Visconti rod
Visconti [-konty], it. šlechtický rod; od 11.st. patřil k vyšším valvasorům v Miláně. Viscontiové získali značný majetek v okolí, zastávali úřad milánského arcibiskupa, ovládali baziliku sv. Ambrože, účastnili se bojů se Saracény a výprav Lombarďanů do Palestiny. Od 13.st. stoupenci ghibellinů, jejich rivalem byl rod della Torre. Vládu v Miláně získal poprvé 1277 Ottone V. (1207-1295), od 1262 arcibiskup milánský, signor Milána 1277-1278 a 1282-1295. Vedoucí postavení V. v Miláně bylo upevněno za Mathea V. (1250-1322), který získal titul císařského vikáře. V. podpořili nástup Lucemburků; 1330-33 uznávali svrchovanost Jana Lucemburského. Ve 14.st. došlo k dalšímu hosp. rozkvětu Milána a rozšíření moci Viscontiů; ovládali Lombardii, část Romagne, dočasně Janov, pronikali do Toskánska a Umbrie, udržovali dipl. styky s evr. panovníky. Od Václava IV. jako římskoněmeckého krále získali uznání svého knížecího postavení (1395 vévodský titul; to vyvolalo nesouhlas něm. knížat). 1401 porazili římskoněm. krále Ruprechta Falckého při jeho tažení do Itálie. Za Giana Galeazza se Milán a dvůr V. staly jedním ze středisek evr. umění. V 1.pol. 15.st. se dosud nepevný feud. stát. útvar V měnil v novověký stát (úřednická administrativa, žoldnéřská stálá armáda). Vládnoucí rodina V. vymřela po meči 1447 vévodou Filippem Mariem; po jeho smrti byla v Miláně vyhlášena ambroziánská republika. Jako dědici rodu Visconti vystoupili Sforzové a francouzský rod d'Orléans.
