Schweitzer Albert
Schweitzer [švajcr] Albert, 14. 1. 1875 Kaysersberg, Německo (dnes Francie) - 4. 9. 1965 Lambaréné, Gabon - něm.-fr. myslitel blízký filozofii života, protestantský teolog, muzikolog, varhaník; pokrokový veř. činitel, známý svými protiválečnými vystoupeními. 1906 začal studovat medicínu. Od 1913 žil v Lambaréné v Gabunu, kde z vlastních prostředků vybudoval nemocnici. Hlavní těžiště Schweitzerova myšlení je v etice; centrem úvah je trpící osobnost, její osud; ve svých úvahách vyšel z I. Kanta, J. W. Goetha, pozdních stoiků, Lao-c', apoštola Pavla aj.: to, co tyto myslitele spojuje, je podle S. idea svobodné a mravní individuality. Toto humanistické zaměření přivádí S. do řečiště tzv. filozofie kultury s jejím chápáním kultury a civilizace jako antipodů; kritizuje "technickou éru" a "vnější progres", kritizuje mravní degradaci soudobého člověka, "zánik osobnosti". Příčinu toho vidí v hegelovské formuli o rozumnosti skutečného. Svým antihegelovským postojem, svým bojem proti anonymní vládě "všeobecného" nad "osobním" je blízký S. Kierkegaardovi. V tomto existenciálním duchu klade proti sobě dva principy: vůli jako výraz svobodné mravní existence člověka a "poznatky o světě", jež mají tendenci podřizovat se vnější nutnosti a vedou k "nedůvěře v myšlení". S. vyzývá k vyjití z této "cesty poroby" a zaměnit ji za aktivní a odpovědný vztah k životu. Výchozím principem jeho světového názoru je fakt života; odmítá karteziánské cogito, ergo sum, a klade formuli: já - toť život, který chce žít uprostřed života; odtud vyvozuje i tezi úcty před životem (Ehrfurcht vor dem Leben). Snaha zachránit a rozvinout veškerý život se má stát základem etické obnovy člověka, protijedem chladného rozumu, skepticismu a nelidskosti soudobého clověka. Princip, na kterém se snaží vybudovat etiku, doplňuje přesvědčením o božském původu lidského ducha, jehož spájí s obrazem Krista. Spojuje tak hlubinný základ filozofie života se spiritualistickým a teistickým názorem. S. navrhuje zaměnit starý racionalismus novým, "mystickým" racionalismem, prohřátým vírou v posvátnost života. Jeho výzva k úctě před životem, jeho hájení lidskosti, zasazování se za osobní jednání, obhajoba jedinečnosti člověka, jeho humanismus, kterým vystoupil 1932 proti fašismu a válce, je i duchovní oporou současnému člověku. Hl. díla: Die Religionsphilosophie Kants (Kantova filozofie náboženství), Z mého života a díla, Die psychiatrische Beurteilung Jesu (Psychiatrické hodnocení Ježíše), Kulturphilosophie (Filozofie kultury), Frieden oder Atomkrieg (Mír, nebo atomová válka). Nob.c. za mír (1952).
