Schopenhauer
Schopenhauer [šo-] Arthur, 22. 2. 1788 až 21. 9. 1860, něm. filozof; představitel voluntarismu a pesimismu. Vzdal se univ. dráhy na berlínské univ. a žil jako soukromý učenec ve Frankfurtu nad Mohanem. Ač se pokládal za Kantova pokračovatele, byl odpůrcem něm. klas. filozofie. Použil kantovského učení o ideálnosti prostoru, času a kauzality k popření objektivně reálné existence světa; za ,,věc o sobě" prohlásil iracionální, slepou metafyzickou vůli, jež se objektivuje v přírodě i člověku, avšak nevyvíjí se. Svět, v němž subjekt a objekt tvoří nerozlučné koreláty, vystupuje jako "naše představa", neboť v člověku se slepá vůle dobírá světla poznání; dualismus jevu a podstaty odpovídá rozdělení poznání na obvyklé, zaměřené na tento svět a podřízené zásadě dostatečného důvodu, jež slouží vůli, tj. tělesným potřebám, a na poznání vyšší, ideové, k němuž se povznáší jen génius, v němž se vědomí v nezaujaté kontemplaci osvobozuje od tlaku vůle. Nejvyšší formou takového zření je podle S. hudba, přímý odraz světové vůle. Schopenhauerův pesimismus hodnotí svět jako nejhorší ze všech možných; život je nutným utrpením, lidské potřeby vyvolávané vůlí k životu plodí neustálou nespokojenost a bolest. Ve společnosti vládne boj všech proti všem. Člověk je od přírody špatný, jeho egoismus a zlovůle je jen poněkud mírněna soucitem, zdrojem veškeré morálky. Masa lidí je neschopna si vládnout, a proto je nutný stát, zabraňující nejhoršímu; za nejlepší formu vlády pokládal S. dědičnou monarchii. V oblasti morálky hlásal popírání vůle k životu, askezi, dobrovolnou chudobu a pohlavní zdrženlivost, což jej sbližovalo s buddhismem; svou teorií morálky se však neřídil. V epoše něm. klasiky za narůstání burž. rev. 1848 zůstala Schopenhauerova filozofie bez podstatného vlivu; po porážce revoluce se stala módní filozofií. S. zaujal R. Wagnera, působil na F. Nietzscheho, různými stránkami svého učení ovlivnil L. N. Tolstého, R. Steinera, T. Manna, L. Wittgensteina. Na č. myšlení působil hl. svým voluntarismem a názory na umění. Ovlivnil F. Čupra; M. Tyrš po spise o Schopenhauerově filozofii ji překonává antickými a renesančními ideály všestranného rozvoje člověka; L. Klíma přeměnil Schopenhauerův voluntarismus ve svůj aktivismus; G. A. Lindner přijímal některé estetické ideje Schopenhauerovy, odmítal však jeho pesimismus. Ze spisů: Die Welt als Wille und Vorstellung (Svět jako vůle a představa), Životní moudrost, Metafyzika lásky, O animálním magnetismu a magii, Génius - umění - láska - světec, O ženách, O smrti.
