Pražský lingvistický kroužek
Pražský lingvistický kroužek, PLK sdružení jazykovědců a lit. teoretiků, usilujících o strukturálně funkční výzkum jaz. a lit. jevů; středisko jednoho ze tří zákl. směrů tzv. strukturální lingvistiky. Vznikl 1926 z diskusních schůzek skupiny mladých filologů (V. Mathesius, B. Havránek, B. Trnka, N. S. Trubeckoj, R. O. Jakobson, J. Vachek, J. Mukařovský). Z pův. volného seskupení se vytvořila kompaktní pražská lingvistická škola. Působily na ni i názory ruské formální školy. Představitelé PLK chápali jazyk jako funkční systém výrazových prostředků, přísně rozlišovali mezi synchronním a diachronním pohledem na jazyk (aniž tento rozdíl absolutizovali jako švýc. škola F. de Saussura); vystupovali proti absolutizaci imanence jaz., v níž se ztrácí spojení jazyka s mimojaz. světem, i proti novopozitivistické koncepci "čistých vztahů" bez jejich nositelů a "čistých struktur" bez pohybu a vývoje. Své ideje rozpracovávali především ve fonologii, gramatice, jaz. kultuře a teorii spisovného jazyka, akcentovali zvukovou a lexikální výstavbu díla a funkční pojetí literárněvědních disciplín (versologie a poetika). Na PLK navázal rozvoj literárněvědného strukturalismu, který jako směr vznikl koncem 20. let v Praze. - Přínosem PLK v morfologii byly zejm. výzkumy povahy gramatické opozice, v syntaktice teorie aktuálního členění výroku. Vlivy jednostranností filoz. strukturalismu se projevovaly u jednotlivých členů kroužku v různé formě a intenzitě, zejm. však nedostatečným zřetelem k historickotřídním, psychol. a ideol. souvislostem vývoje jazyka a literatury.
