Německo historie 2
Německo historie 2 Proti pokračující roztříštěnosti Německa a reakční politice Svaté aliance vystupovala antifeud. nár. opozice, omezená zprvu na nevelký okruh burž. a vedená inteligencí. 1816-19 opozice prosadila zavedení umírněně liberálních ústav v některých něm. státech. K novému rozmachu antifeud. hnutí v N. a jeho rozšíření na lid. vrstvy došlo pod vlivem červencové rev. 1830 v Paříži. Feud. reakce však hnutí brzy potlačila. 1816-48 se v N. prosadily kap. výr. vztahy, v pol. 30. let začala prům. rev. Vznikem něm. celního spolku 1834 byly položeny zákl. nár. trhu. K prosazení kap. v zeměd. došlo kapitalizací šlechtického velkostatku (v.t. junkeři). Rozvoj kap. neprobíhal rovnoměrně, nejdříve v rýnsko-vestfálských provinciích, Sasku, Berlíně a části Braniborska. Ve 40.letech 19.st. došlo k diferenciaci antifeud. opozice na liberální, maloburž. dem. a rev. dem. proud. Z rev. dem. směru se v tajných spolcích, především v emigraci, vyčlenily první organizace něm. děl. hnutí, nejdříve utopicky zabarvené (Svaz spravedlivých). Rozmach lid. protifeud. hnutí, ovlivněný hosp. krizí 1847 a rev. hnutím zvláště v Itálii a ve Francii, vyústil v rev. 1848-49. V důsledku rev. akcí a povstání lid. mas se burž. dostala k moci ve většině něm. států. Oporou burž. rev. v Německu se mělo stát Nár. shromáždění, svolané do Frankfurtu nad Mohanem. Mezi poslanci však převažovali liberálové, kteří nebyli ochotni přistoupit ke sjednocení Německa revoluční cestou svržením monarchů. Kompromis liberálů s něm. panovníky umožnil reakci zkonsolidovat státní moc a voj. a policejními akcemi rev. potlačit. Výsledkem rev. 1848-49 bylo úplné převládnutí kap. výrobních vztahů nad feudálním systémem. Politika kompromisu ekon. posílené burž. a junkerstva s militaristickým pruským státem umožnila postupné sjednocení N. cestou ,,shora". Pruské expanzi se bránily něm. státy stř. velikosti (Bavorsko, Sasko, Bádensko, Württembersko, Hannoversko), které usilovaly o samostatnou politiku nebo hledaly (Sasko 1866) oporu u Rakouska. Boj o hegemonii v N. skončil po porážce Rakouska (1866) a Francie (1870-71) vítězstvím Pruska, pod jehož vedením bylo vytvořeno něm. císařství s hl. m. Berlínem. Německo se stalo jedním z nejmocnějších evr. států. První říšský kancléř O. Bismarck nastolil v N. (podobně jako již dříve v Prusku a v Severoněm. spolku) diktaturu, která využitím kombínace militarismu a potlačování opozice se socálním zákonodárstvím sloužila upevnění pozic burž. a junkerstva. Nejdůslednější opoziční dem. silou bylo děl. hnutí, organizačně posílené 1875 zal. soc.dem. strany. Sjednocení posílilo další ekon. vzestup N.; v 70.-80. letech dosáhl vrcholu rozvoj kap. volné soutěže. V 90.letech narostly vnitřní rozpory a Bismarckova potlačovatelská politika musela být vystřídána novými metodami (1890-1894 Capriviho ,,nový kurs", 1894-98 Stummova éra), směřujícími zejm. k podpoře zahr. polit. imper. expanze. V 90.letech se stala nejsilnější polit. stranou v Německu soc. dem. a byla i vedoucí silou II. internacionály. Přechod k imper. politice na přelomu století aktivizoval extrémně reakční síly a posílil militarismus a zbrojení. Opožděný přechod něm. imper. (ve srovnání s brit. a fr.) ke kolon. výbojům přispěl k zvl. agresivitě jeho politiky, pohybující se na pokraji válečného rizika a směřující k novému dělení světa a rozpoutání 1. svět. války. 1913 předstihlo N. Velkou Británii v objemu prům. výroby a zařadilo se za USA na druhé místo ve světě. Počátkem 20. st. ve vedení něm. soc. dem. postupně převládl revizionismus a centralismus. Před 1. svět. válkou se stala reformistickou stranou. Porážka něm. imper. v 1. svět. válce urychlila vnitropolit. krizi v N. vrcholící v listopadové rev. 1918. Rev. svrhla monarchii, 1918-19 byla zal. KS Německa (KPD). Rev. poválečná vlna byla ukončena 1923. Vláda výmarské rep. usilovala o odstranění překážek obnovy velmocenského postavení N. stanovených Versailleskou mírovou smlouvou. V podmínkách svět. hosp. krize podporovala stále větší část vládnoucích tříd extrémně reakční formu vlády ve formě fašist. diktatury. Ustavení a upevnění teroristické diktatury nacismu umožnilo něm. imper. přípravu a uskutečnění jeho anexionistických plánů a vedlo k rozpoutání 2.svět. války. Antihitlerovská koalice USA, Velké Británie a SSSR a boj okupovaných národů donutily za cenu nesmírných lidských i materiálních obětí něm. nacismus k bezpodmínečné kapitulaci. Jejím podepsáním 8. 5. 1945 přestala existovat nacist. ,,třetí říše" a N. bylo rozděleno do okupačních zón SSSR, USA, Velké Británie a Francie. Postupimská konference vítězných velmocí protifašist. koalice se vyslovila pro zachování hosp. a polit. jednoty Německa, pro jeho důslednou demilitarizaci, denacifikaci, demokratizaci celého něm. veř. života a dekartelizaci hospodářství jako nezbytné předpoklady postupného vytvoření nového, dem. a mírumilovného něm. státu. S nástupem studené války došlo k rozdělení N. na východní (ovládané SSSR) a západní (ovládané USA, Velkou Británii a Francií. 1. 1. 1947 bylo amer. a brit. okupační pásmo sloučeno v tzv. Bizonii; připojením fr. okupačního pásma 1. 8. 1948 vznikla tzv. Trizonie. Separátní měnovou reformou v červnu 1948 dovršily pak záp. mocnosti hosp. rozkol Německa. V rozporu se závěry postupimské konference byl 7. 9. 1949 vyhlášen na území Trizonie separátní stát - Spolková republika Německa (SNR). Na tento krok reagoval SSSR v sovětské okupační zóně 7. 10. 1949 vyhlášením Německé demokratické republiky (NDR).
