Luther Martin
Luther Martin, 10.11. 1483 - 18.2. 1546, hl. představitel něm. reformace, zakl. něm. protestantismu (luteránství). 1501-06 studoval na univ. v Erfurtu, kde 1505 vstoupil do augustiniánského kláštera. Od 1508 prof. teologie na univ. ve Wittembergu. 31. 10. 1517 přibil na dveře kostela ve Wittembergu 95 tezí, vyzývajících k veřejné disputaci o podstatě odpustků. V době sílícího proticírk. hnutí mělo Lutherovo vystoupení široký ohlas po celém Německu. L. navázal na dřívější kritiku církve, mj. i na Jana Husa a středověkou mystiku (J. Tauler); vyjádřil svým učením nespokojenost sedláků, měšťanstva a nižší šlechty s círk. a spol. poměry. Lutherovo učení odmítalo zákl. dogmata církve i celou její organizaci, nezbytnost církve jako prostředníka mezi člověkem a bohem a za jedinou cestu ,,spasení" vyhlásilo víru (,,sola fide"), za jediný zdroj víry pak bibli. L. zavrhl papežskou nadvládu nad křesťanstvem a požadoval samostatnost něm. církve. Když byl obviněn, že pokračuje v husitských bludech, otevřeně se přihlásil k Husovi, zejm. k jeho učení o církvi. Lutherův rozchod s církví vyvrcholil 1520, kdy vydal své hl. náb. spisy a byl dán papežem do klatby. Na říšském sněmu ve Wormsu 1521 odmítl před Karlem V. své teze odvolat; saský kurfiřt Fridrich III. Moudrý mu umožnil útěk na hrad Wartburg, kde L. přeložil bibli do němčiny a položil tak základy něm. spisovného jazyka. Po 1522 vystupoval M. Luther proti svým radikálním pokračovatelům (Karlstadt) a stal se rozhodným odpůrcem rev. vyústění reformace v něm. selské válce. Po 1525 L. dokazoval, že světská moc je povinna hájit existující pořádek i silou zbraní. 1526-28 se L. věnoval organizování něm. reformované církve v Sasku. Luteránské zemské církve posilovaly moc knížat v jednotlivých teritoriích. Luteránský katechismus z 1529 vychovával věřící k pasívní podrobenosti absolutnímu vládci. - Jako teolog vytvořil L. ,,kristocentrickou" teologii, vyzdvihující Nový zákon nad Starý, autoritu evangelia nad autoritu zákona a spojující paradoxně důraz na vnitřní subj. přesvědčení a víru s učením o predestinaci. Lutherovo přesvědčení o naprosté neslučitelnosti kř. víry s aristotelskou filoz. vedlo k odloučení filozofie od teologie, což v protestantských zemích rozšiřovalo prostor pro rozvoj emancipační ideologie měšťanstva a jí odpovídající filozofie. Veliký vliv na něm. a evr. morální vědomí měla Lutherova etika svědomí, vymaňující oblast mravnosti z nadvlády kat. církve; touto etikou L. zdůvodnil i své hist. odmítnutí odvolat před wormským sněmem. Lutherova etika legitimovala i politicky protestantský odpor vůči nastupující protireformaci. L. pranýřoval feud. a klerikální parazitismus jako nekřesťanský a asociální, a opíraje se o biblické ,,kdo nepracuje, ať nejí", rozvinul protestantský etos práce, charakteristický pro období emancipace mladé buržoazie. L. je považován za nejvýzn. představitele etiky v Německu před I. Kantem. - Do dějin německé kultury vstoupil L. též jako reformátor v oblasti jazyka, školství, vzdělání i hudby. Působila na něho renes. kultura, ale v zájmu svého boje s papežstvím využíval i kulturu lid., jejíž rozvoj podněcoval. Lutherova reformace vytvářela i nový obraz člověka ztvárněný mj. v dílech A. Dürera, L. Cranacha, M. Grünewalda a dalších. Toto kult. dědictví spolu s vlivy fr. burž. rev. konce 18.st. se pak stalo živnou půdou, z níž vyrůstala něm. filoz. a liter. klasika.
