Lužice území
Lužice, Łužica, něm. Lausitz - hist. území na SV Německa a v jz. výběžku Polska, býv. součást č. koruny. Dělí se na Dolní a Horní L., pův. obyv. (od 6.st.) Lužičtí Srbové. Kolem 850 písemně doloženy v Dolní L. kmen Lužičanů a v Horní L. kmeny Milčanů (Budyšín) a Bjezunčanů (Zhořelec). Od 9.st. diferenciace kmenové spol. 883-897 lužicko srbské kmeny pod svrchovaností Velké Moravy. L. patřila k oblastem, do kterých směřovala expanze saských feudálů. 932 dobyl Jindřich I. Ptáčník středisko Lužičanů Liubusuu. K podrobení slovanského obyv. byla 940 zřízena vých. (saská) marka. Od 965 platilo lsrb. obyv. stálý tribut něm. králům a od 971 desátky míšeňským biskupům. Spřízněním s místním knížetem Dobromírem ovládl Budyšín Ekkehard Míšenský. 1003-18 boje o L. mezi Boleslavem I. Chrabrým a císařem Jindřichem II.; Milčané a něm. šlechtici v zemi se postavili proti císaři. Budyšínským mírem 1018 připadlo Milčansko Polsku jako říšské léno; 1031 ovládnuto císařem. Díky polit. aktivitě Vratislava II. se Horní L. dostala do sféry č. zájmů. 1076 udělil vých. marku (Horní L.) Jindřich IV. č. knížeti. Vratislav II. ovládl do 1081 jen část marky (Budyšín); nejpozději 1084 ji postoupil jako věno Viprechtu Grojčskému. Po vymření grojčského rodu 1136 připojil toto území (Budyšín, Zhořelec) zpět k Cechám Soběslav I. Ostatní lsrb. oblasti získali v 11. 12.st. Wettinové, 1303-04 Askánci. 1253 přešlo Budyšínsko jako věno č. princezny Beatrix (Boženy, †1270) do držby braniborských Askánců. Po jejich vymření 1319 obsadil Budyšínsko Jan Lucemburský; to se po jeho dalších ziscích (1329 Zhořelec, 1346 Lubaň) stalo jádrem hornolužického markrabství. 1368 připojil Karel IV. k č. koruně Dolní Lužici. Ve 14.st. se součástí Horní L. stalo dříve č. Žitavsko. 1346 vznikl m. spolek Šestiměstí. 1445-55 získali Hohenzollernové m. Cottbus. Germanizace území L. od 11.st. po příchodu kolonistů z Durynska, Porýní a Saska. Do 15.st. měli Lužičtí Srbové početní převahu na venkově a v mnohých m. (Budyšín). 1469-90 ovládl obě L. Matyáš Korvín. V období reformace převládli v L. luteráni; lsrb. obyv. si ve větší míře udrželo kat. a po příchodu č. bratří do Herrnhutu (Ochranov) přestoupily menší skupiny k jednotě bratrské. Smlouvou z 1634 a pražským mírem 1635 předali Habsburkové Dolní i Horní L. jako č. léno saskému kurfiřtu Janu Jiřímu I. (po vymření jeho rodu se obě země měly znovu připojit k č. státu). 1815 získalo Prusko Dolní L. (adm. spojena s Braniborskem) a část Horní L. (spojena se Slezskem).
