Litevské veliké knížectví
Litevské veliké knížectví, feud. státní útvar ve 13.-16.st. ve vých. Evropě na území nynější Litvy a Běloruska, vzniklý sjednocením litevských kmenových knížectví v zápase s expanzí řádu německých rytířů v Pobaltí; hl.m. Trakaj, od 15.st. Viľnjus. Knížectví sjednotil kníže Mindaugas (Mendog, †1264, vládl od 1230). Ve 14.st. za vlády Gedymina, Olgierda a Kiejstuta bylo území L. v. k. rozšířeno o řadu bělorus., ukr. a západorus. území. 1349-52 byla podniknuta tři neúspěšná tažení na Moskvu. Litevský kníže Jagiełło se 1386 stal na základě krevské unie pol. králem (Vladislav II. Jagiełło) a spojil obě země personální unií. Proti uzavření unie se 1398 postavila část litevských feudálů v čele s faktickým vládcem země knížetem Vitoldem, kterému se podařilo likvidovat feud. roztříštěnost a částečně obnovit polit. jednotu. Po krátkém přerušení byla platnost unie 1401 obnovena. Ve válce s rus. knížetem Vasilijem I. Dmitrijevičem 1406-08 byla stanovena vých. hranice L. v. k. na ř. Ugře, v průběhu nár. osvob. boje ukr. a bělorus. lidu a válek s rus. státem došlo postupně k dalším územním ztrátám. Koncem 15.století vytvořen šlechtický sněm a vydáním Litevských statutů upevněno panství šlechty. 28. 6. 1569 uzavřena poslední z pol.-litevských unií, lublinská unie, která dokončila proces sjednocení král. pol. s L. v. k.; byl vytvořen společný stát Rzecz pospolita.
