Jaspers Karl
Jaspers [-prs] Karl, 23. 2. 1883 - 26. 2. 1969, něm. (SRN) ideal. filozof, psychiatr a psycholog; vedle M. Heideggera nejvýzn. představitel něm. existencialismu. Prof. psychol. a filoz. univ. v Heidelbergu (1937-1945 nemohl přednášet) a v Basileji. V díle Allgemeine Psychopathologie (Obecná psychopatologie) se snažil upřesnit řadu psychiatrických pojmů; duševní poruchy chápe jako krajní výraz bolestného hledání vlastní individuality a autenticity - zdroje skutečného filozofování. Později v řadě "patografií" sledoval psychopatol. momenty v životě a tvorbě A. Strindberga, V. van Gogha a F. Nietzscheho. Jako filozof se odlišuje od Heideggera oddaností ideálům burž. humanismu (intelektuální čestnost mu symbolizuje I. Kant, kulturní univerzalitu J. W. Goethe, občanskou a myšlenkovou svobodomyslnost ant. Řecko); s tím souvisí obdiv ke Spinozovi a ostrá kritika klerikalismu a fanatismu; zároveň však jeho "filozofování" (tím proti systémové filoz. akcentuje stálou "otevřenost" svého myšlení) se nachází pod značným vlivem iracionalismu a subjektivismu S. Kierkegaarda a F. Nietzscheho. Centrem J. myšlení je existence; jeho koncepce byti znamená "bytí na světě", analýza "orientace ve světě" (Weltorientierung) vyjevuje omezenost věd. poznání; bytí jako existence je svobodou, avšak svoboda nespočívá v poznání, nýbrž v prožitku (vyjadřování existence a její vyjasňování - Existenzerhellung); konečně metafyzika jako myšlení před tváří transcendence překračuje nejen předmětné bytí, ale i existenci a završuje trojjediný akt filoz. prolomení transcendence světa; metafyzika pak vyjadřuje svůj nevyjádřitelný předmět pomocí "šifer" přírody, člověka, vědomí, dějin atd., jež jsou šiframi transcendentna. J. se sice distancuje od tradiční teol. s jejím teismem, staví proti ní svou "filozofickou víru", avšak jeho metafyzika má blíže k novoplatonismu než ke Kantovi. Prožitek pravého jsoucna, tj. boha, spojuje J. s "mezními situacemi": v nejhlubších otřesech, utrpení, nemoci, smrti, ve stavech nevykoupení viny, kdy se vše hroutí, nastává "krach šifry" a člověk se zbavuje nánosu každodennosti, teor. představ a dalších omezení a odhaluje svět v jeho posledních základech. - V psychol. je J. stoupencem tzv. rozumějící a vysvětlující psychol., vycházející z analýzy nevědomých duševních pochodů v rámci "celistvosti", inteligence a osobnosti. Je odpůrcem mozkové lokalizace psychických funkcí a kritikem psychofyz. paralelismu. Předmětem psychol. má být to. co je obecné a co lze vyjádřit pojmově. J. rozlišoval souvislosti příčinné (obj. kauzální) a rozumové ("chápané", osvětlující pohnutky lidského chování a podstatu činnosti člověka); k rozumovým souvislostem řadil především logicko-deduktivní operace myšlení. Prožívání sycené náladami označoval jako psychol. (psychotickou) kategorii souvislostí. Od fenomenologické metody výzkumu a terapie (zpřítomnění duševních stavů) přešel k metodě porozumění, cílené na vzájemnou vázanost (plynulost) psychických stavů. Po porážce fašismu získal J. velkou popularitu v kruzích liberálně konzervativní inteligence a stal se vlivným polit. moralistou (Otázka viny, Die Atombombe und die Zukunft des Menschen, Atomová bomba a budoucnost lidí); svého učení o "mezních situacích" využíval k obhajobě studené války. V 50.letech vystupoval J. především jako antikom. zaměřený liberál, od 60.let se stal ostrým kritikem protidem. a revanšistických tendencí v polit. životě SRN (Wohin treibt die Bundesrepublik - Kam spěje SRN?).
