IQ
IQ, angl. intelligence quotient, inteligenční kvocient - zkratka pro vystižení úrovně intelektových schopností jedince, zavedená na zač. 20.st. (1912) něm. psychologem W. Sternem; psychometrická veličina vystihující míru (rozsah) rozumových schopností (individuální inteligence) subjektu (systému) ve vztahu k určitému standardu. Vychází z předpokladu, že intelektové schopnosti zjišťované inteligenčními testy jsou v lidské populaci rovnoměrně rozloženy podle Gaussovy křivky. - Pův. (klas.) IQ, sloužící k vystižení míry odlišnosti rozumového vývoje dítěte od normy (průměru), byl zal. na porovnání mentálního a fyzického věku testovaného dítěte podle vzorce IQ = MV/FV . 100, kde MV je mentální věk, tj. věk zjištěný podle výkonu v testu, a FV je věk fyzický. Předpoklad konstantnosti tohoto typu IQ v případě opoždění (urychlení) mentálního vývoje platí pouze do věku 13-14 let, kdy se rozumový vývoj zpomaluje. V souč. se používá tzv. odchylkový (deviační) IQ, vystihující polohu jedince v rozložení výsledků osob téhož věku v určitém inteligenčním testu (IQ jako transformovaná hodnota měřených parametrů v populaci). Výpočet je prováděn tak, že populačnímu průměru je přiřazena hodnota 100 a vzdálenost od tohoto průměru je měřena v jednotkách směrodatné odchylky, pro niž je zvolena hodnota 15 (Wechslerova inteligenčni zkouška) či 16 (Stanfordova-Binetova inteligenční zkouška). Takto je např. v mez. klasifikaci nemocí stanovena hranice slabomyslnosti hodnotou IQ = 68 (tj. populační průměr IQ minus dvě směrodatné odchylky), přičemž za obecný průměr je většinou pokládán rozsah hodnot IQ 91-110. Důležitou pomůckou (používanou však vždy v rámci komplexního psychol. vyšetření) je IQ při hodnocení a klasifikaci defektních úrovní intelektu (oligofrenie). V tech. oborech se užívá modifikované aplikace IQ v hodnocení tzv. umělé inteligence.
