Hugo Victor
Hugo Victor, 26. 2. 1802 - 22. 5. 1885, fr. básník, romanopisec, dramatik a esejista; vůdčí představitel fr. romantismu. Člen Fr. akademie (1841). V polit. činnosti se vyvíjel od monarchistického přesvědčení a podpory bonapartismu k sympatiím pro republikánskou a social. levici, proto po státním převratu 1851 odešel do exilu do Bruselu a 1855 na ostrovy Jersey a Guernesey, kde žil až do 1870. Přiklonil se k ideálům Komuny a jako poslanec Nár. shromáždění a od 1876 senátor zastával pozici liberálního demokratismu. Zpočátku byl považován za oficiálního básníka Restaurace (Odes et ballades - Ódy a balady). Uspěchem dramatu Hernani (1830) začíná řada romant. tvorby (drama Král se baví, Lukrécie Borgia, Ruy Blas, bás. sbírky Les Feuilles d'automne - Podzimní listí, Les Chants du crépuscule - Zpěvy soumraku, Les Voix intérieurs - Vnitřní hlasy, Les Rayons et les ombres - Paprsky a stíny, román Chrám Matky boží). Nejvýzn. díla vytvořil v době exilu: romány Bídníci; Dělníci moře; Muž, který se směje, satiry na Napoleona III. Les Chátiments (Tresty), lyrické sbírky Les Contemplations (Kontemplace) a Les Chansons des rues et des bois (Písně ulic a lesů) a soubor vrcholné epiky La Légende des siècles (Legenda věků), jíž chtěl H. zobrazit dějinný vývoj lidstva ve jménu evolučního optimismu a pokroku. V závěrečné fázi jeho tvorba získala na polit., spol. krit. a filoz. obsahu (román Devadesát tři, Torquemada, bás. sbírky L'Année terrible - Hrozný rok, Le Pape - Papež, La Fin de Satan Konec Satanův, Toute la lyre - Celá lyra, eseje Napoleon Malý, Dějiny jednoho zločinu; polit. projevy a paměti). H. byl nejen zakl. romant., ale svým složitým a rozporuplným dílem dalekosáhle ovlivnil vývoj fr. a evr. poezie. - V Čechách překládal Hugovu poezii hl. J. Vrchlický (Básně V. Huga, Nové preklady z V Huga; nové výbory poezie Francii a světu, Jen ty nám zůstáváš, ó lásko, Satyr).
