Braniborsko
Braniborsko, Brandenburg - spolk. země a hist. území v SV části Německa; 29 476 km2, 2,58 mil. obyv. (2003 úřední odhad) srov. 2,67 mil. (1986 cenzus), hl. spolk. a kr. město Potsdam (Postupim) - ve 4.st. osídleno germ. Semnony, v 6.st. slovanskými kmeny, zejm. Havolany (Stodorany) a svazem Luticů. 784 - 812 útoky Franků, od 10.st. cílem expanze saských feudálů. Okolo 940 uznal havolanský kníže něm. svrchovanost, 983 byly něm. správní instituce (sev. marka, biskupství v Braniboři) zničeny Lutici. Panovnickou moc a kř. konsolidoval v 1.pol. 12.st. havolanský kníže Přibyslav, spojenec Albrechta I. Medvěda, jemuž svou zemi odkázal; 1150 - 1157 si Albrecht vybojoval vládu nad B. proti nárokům Jakše z Köpenicku. B. se stalo říšským knížectvím (markrabství s kurfiřtskými právy). Za vlády Askánců (1157 - 1319) se obyv. B. poněmčilo (podíl kolonistů ze Saska a z Nizozemí) a získalo území za Odrou (Lubušsko, Novou marku). 1323 ovládli zemi Wittelsbachové, 1373 Lucemburkové (B. prohlášeno za součást č. koruny). Karel IV. vydal 1375 Landbuch a přenesl rezidenci B. z Braniboře do Tangermünde. 1415 udělil Zikmund Lucemburský B. Hohenzollernům za 400 000 zlatých. Hohenzollernové přenesli své sídlo do Berlína, upevnili jednotu svých zemí rodovým zákonem Dispositio Achillea (1473) a získali rozsáhlý majetek sekularizací círk. majetku po přijetí protestantství (1539); to jim umožnilo vytvořit z B. silný centralizovaný stát, spojený od 1618 s pruským vévodstvím (od 1701 král.). Od 1815 provincie Pruska, od 1947 země, zrušená při správní reformě bývalého NDR 1952. V.t. Prusko.
