Bakunin
Bakunin [-ňin] Michail Alexandrovič, 30.5. 1814 - 1.7. 1876, rus. maloburžoazní revolucionář; jeden ze zakl. a ideologů anarchismu. Ve 30. letech člen Stankevičova kroužku, blízký Bělinskému, Gercenovi a Ogarjovovi. Nadchl se Fichtem a Hegelem, interpretoval však jejich filozofii svévolně. Od 1840 v emigraci, žil v řadě evr. zemí, hlásil se k mladohegelovcům; v rev. 1848 vyzýval k boji proti carismu, za osvobození národů Ruska, za rozbití rak.-uh. monarchie a vytvoření federace slovanských národů. Učastnil se Slovanského sjezdu a červnového povstání v Praze, navázal styk s některými č. a sl. osobnostmi, mj. s Ľ. Štúrem. V květnu 1849 vedl povstání v Drážďanech. 1851 vězněn, dvakrát odsouzen k smrti něm. a rak. soudy, posléze vydán carským úřadům; od 1857 ve vyhnanství na Sibiři, odkud 1861 uprchl do Londýna. V 60. letech se definitivně zformovaly jeho anarch. názory; akt. se účastnil organizace anarch. hnutí (založil Mez. organizaci social. demokracie); bojoval proti marxismu v I. internacionále, za snahy o její rozštěpení 1872 na kongresu v Haagu vyloučen. Působil jako jeden z vedoucích ideologů rev. narodnictví 70. let. Zemřel v Bernu. - V Bakuninových názorech se eklekticky proplétaly vlivy feuerbachovského antropologického materialismu, Stirnerova extrémního individualismu, prvky proudhonismu a comtovského pozitivismu; svůj ekon. materialismus mylně označoval za "materialistické pojetí dějin". Hlavní překážku na cestě lidstva "do říše svobody" spatřoval ve státu, ztělesňujícím útisk a veškerá sociální zla, a ve fikci boha. Zavrhoval ideu diktatury proletariátu a marxismus. Jako politik se projevoval hl. v programu a taktice narodnické organizace Zemlja i volja v 70. letech 19. st. Mimo Marxe a Engelse proti B. a jeho názorům vystupoval V. I. Lenin a G. V. Plechanov.
