žalmy
žalmy, řec. psalmoi - jednoduché a krátké, sugestivně zabarvené náb. písně a prosby tvořící Žaltář; díla náb. lyriky hebr. původu datovaná obdobím 10.-2.st. př.n.l. (v jiné verzi ne dříve než v 6.st. př.n.l.), která se stala součástí kř. kultu; bás. texty složené z řady nerýmovaných, zpravidla dvoudílných veršů anonymních autorů, dochované ve starozákonní Knize žalmů (150 ž.). Mnohé z žalmů odrážejí dávné náb. zvyky zakořeněné v magické praxi kněží, jiné byly vytvořeny speciálně pro bohoslužebné úkony v jeruzalémském chrámu. Podle obsahu lze ž. dělit na hymny oslavující boha, na ž. prosebné, zlořečivé (žádající potrestání nepřátel), děkovné, kajícné, prorocké (mesiášské) aj. Ž., v kterých je skryta idea bezmoci člověka nenacházejícího oporu v bohu, patří k nejčastěji zhudebňovaným textům v dějinách evr. círk. hudby. K nejst. zhudebněním patří psalmodie, nejjednodušší typ melodiky gregoriánského chorálu. Od renes. žalmy zhudebňovány v podobě moteta (Josquin Desprez, O. di Lasso, H. Schütz, J. S. Bach), v podobě tří- až čtyřhlasých skladeb (Clemens non Papa, C. Goudimel, M. Gomółka), v období hud. baroka formou chrámové kantáty, duchovního koncertu aj. (H. Schütz, D. Buxtehude, G. F. Händel, J. S. Bach, A. Vivaldi, J. D. Zelenka), v novější době zejm. jako sbor, kantáta, oratorium (v 19.st. F. Schubert, F. Mendelssohn-Bartholdy, H. Marschner, J. Brahms, F. Liszt, A. Bruckner; ve 20. století A. Schönberg, M. Reger, L. Vycpálek, I. F. Stravinskij, Žalmová symfonie), koncertní píseň (A. Dvořák, Biblické pisně).
