švýcarská literatura
švýcarská literatura, rozvíjí se ve čtyřech jaz.: něm., fr., it. a rétorománském. Navazuje na nár. liter. sousedních zemí (něm., fr.), a proto nemá jednotný nár. ráz. It. a rétorom. liter. má regionální význam. - Nejst. tradici má liter. psaná něm.; předcházela jí liter. lat. (B. Notker), pěstovaná v klášterech (Sankt Gallen). Přechod k nár. liter. zprostředkovaly překl. do něm. (L. Notker). Vznik pův. nár. liter. je spjat s bojem za nár. nezávislost ve 13.-14.st. (lid. pověsti a písně o Vilému Tellovi). Ve 14.st. rozkvět minnesangu (J. Hadlaub) a začátek rozvoje prózy, zejm. bajky (U. Boner, činný 1324-49) a hist. kroniky, a sat. poezie (H. Wittenweiler). Reformace podnítila rozmach náb. dramatu (N. Manuel). Vzrůst měšťanské moci doprovázelo úsilí vytvořit vlastní liter. (T. Platter, 1499-1582); podmínky pro její rozvoj poskytlo až osvícenství (J. Bodmer). Um. výrazem se stala preromant. liter., orientovaná na oslavu národa a země a kritiku feud. (A. von Haller, S. Gessner, J. K. Lavater). Program výchovy národa a spolu s tím zájem o lidovou slovesnost uvedli do liter. J. H. Pestalozzi, H. D. Zschokke a J. Gotthelf. Rozkvět real. v 19.st. vyvrcholil v díle G. Kellera a C. F. Meyera; díky jim se něm. š. l. zapojila do svět. lit. kontextu. Krize burž. duchovních hodnot, již zachytili C. Spitteler a H. Leuthold (1827-1879), podnítila vznik regionální liter., zprvu zaměřené na idylickou oslavu švýc. venkova (J. Ch. Heer), později obhajující nár. kult. samostatnost proti něm. expanzionismu (R. Walser). Její tradicionalistický rámec po 2. světové válce překročili M. Frisch a F. Dürrenmatt v prózách a dramatech řešících morální rozpory soudobé spol. V nové literatuře se uplatňuje spol. kritika poválečného vývoje (W.M. Diggelmann, H. Loetscher *1929, A. Muschg). - Š. l. psaná fr. se rozvíjí od 15.st. v těsném spojení s liter. fr. První lit. památky jsou z oblasti rytířské poezie a románu. Reformace vyvolala rozmach teol. (J. Kalvín) a pamfletické literatury (F. Bonivard, 1493-1570), k žánrovému oživení přispěla tvorba hugenotů (T. A. d'Aubigné). Kalvinismus a hugenotská tradice vtiskly liter. nadlouho moralistní a naučný charakter (B.-L. Muralt, 1665-1749), který odolal i silnému vlivu J.-J. Rousseaua a liberálních názorů paní de Staël, ve Švýcarsku určitý čas působících, a B. Constanta. Zábavná literatura vznikala zač. 19.st.; převládal v ní regionalismus, inspirace švýcarskou přírodou a životem lidu (R. Töpffer, 1799-1846, J. Olivier, U. Olivier, 1810-1888). Lit. kritika usilovala zprostředkovat švýcarské literatuře poznání svět. literatur (V. Cherbuliez) a soudobých myšlenkových proudů (E. Rod). Rozvoj lit. vztahů s Francií od konce 19.st. ovlivnil zrod moderní poezie (L. Duchosal, 1862-1901, H. Spiess, 1876 až 1940) a prózy (B. Cendrars), v níž vývoj této nár. literatury vyvrcholil díky Ch.-F. Ramuzovi. V Ramuzových stopách pokračovali F.-G. de Reynold, M. Zermatten, B. Vallotton, E. Buenzod (1893-1971). Od 1.svět. války se uplatňovaly nové žánry: román psychol. (P. Zumthor, J. Chessex, *1934) a poetický (P. Girard, 1892-1956). O rozvoj dramatu se zasloužil R. Morax (1873-1963); prosazoval koncepci lid. div. - Š. l. psaná it. se formovala na zákl. lid. slovesnosti v oblasti ticinského kantonu od 16. století. Prvním významným spisovatelem byl F. Soave (1743-1806). Systematický rozvoj liter. se datuje od konstituční reformy 1830 a je spjat s polit. a kult. obrozením (G. Zoppi, 1869-1952). V italsky psané š. l. se prosadil regionalismus s popisně real. zabarvením; nejvýzn. úspěchů dosáhl F. Chiesa (román Tempo di marzo - Březnový čas). Real. tradice zachovává i moderní próza (P. Scanziani, *1908, A. Genni, *1911); žánrovým přínosem je psychol. román (F. Filippini, *1917). Poezie čerpá tematicky ze švýc. přírody (G. Orelli, *1909). - Š. l. psaná rétorománsky (část kantonu Graubünden) má bohatou tradici v lid. slovesnosti. Nejst. písemné památky pocházejí z 12.st., liter. se prosazovala v 16.st. (G. Travers de Zuoz, 16.st., Chanzun de la guerra dal Chastè d'Müsch - Píseň o bitvě u zámku Müsch, 1527). Human. obohatil liter. o překlady z liter. řec. a řím. (Sch. Lemaius, 16.st.) i pův. tvorbu v lat. jaz. a zasloužil se o poznání nár. hist. (D. Chiampell, 16.st., Historia retica - Dějiny Raetie). Rozkvět liter. za reformace a protireformace v 17.-18.st. dokládají četné lit. památky náb. charakteru (Consolaziun dall' olma devoziusa - Utěcha zbožné duše; překlad bible, žalmů, Nového zákona), oblíbena byla liter. legendistická, hist. a cestopisná a místní kroniky. Obrozenecké tendence 19.st., které se odrazily v rozmachu romant. liter., zejm. poezie, bojující za nár. jazykovou a kult. emancipaci, jsou zal. hl. na folklórní inspiraci (G. C. Muoth, 1844-1906, P. Lansel, 1863-1943). Rozvoj prózy byl spjat s pronikáním realismu do literatury od konce 19.st. (G. M. Nay, 1860-1920, Sch. Vonmoos, 1868-1940, C. Fry, 1898-1956), těžištěm zájmu byla regionální tematika. Pod silným vlivem it. a fr. liter. se moderní próza obohacuje o psychol. postupy (T. Halter, *1914, G. Deplazes, *1918), poezie absorbuje vliv surrealismu (A. Peer, *1921), drama čerpá z nár. hist. a lid. divadla (F. Camathias, 1871-1946).
