švédská literatura
švédská literatura, vznikala v předkř. období; nejst. písemnými památkami jsou runové nápisy (hl. 10.st.). První lit. texty se zapisovaly ve 13.st., zachovaly se až ze 14.st. Slo již o kult. křesťanskou. Ze středověké náb. liter. vynikla vizionářka sv. Birgitta (1302 nebo 1303-1373) svými Zjeveními , dochovanými v lat. překladu jejích zpovědníků (Revelationes sanctae Birgittae , do č. přeložené Tomášem ze Stítného). Svébytným um. projevem byly rytířské balady - písně k řadovému tanci, dochované v lid. ústním podání. Z bohaté kronikářské tvorby byla důležitá Prozaická kronika z pol. 15.st., v níž začínala švéd. patriotická tendence, tzv. goticismus (Švédsko - pravlast Gótů a kolébka národů), který pak vyvrcholil v díle O. Rudbecka (1630-1702). Ustřední osobností luterské reformace, zavedené králem Gustavem l. Vasou, byl human. učenec a spolupřekladatel bible Olaus Petri. Za velmocenského postavení Švédska nastal rozkvět kultury a německá orientace byla vystřídána francouzskou. Ve Švédsku pobývaly přední kulturní osobnosti (J. A. Komenský a R. Descartes), domácí poezii zušlechtili renesanční básníci (L. Wivalius, 1605-1669, G. Stiernhielm). Pokracující fr. vliv přinesl za klasicismu podněty pro švéd. div., velký rozkvět zaznamenala věda (botanik C. von Linné), 1786 byla založena Švédská akademie. Tradice lehké příležitostné poezie vrcholila v rokokových písních C. M. Bellmana. Ztráta velmocenského postavení v napoleonských válkách vyvolala nacionální hnutí, které našlo svůj výraz mj. v tvorbě romant. básníků v Gótském spolku. Druhá skupina, tzv. fosforisté, byla ovlivněna univerzální romantikou německou. Kolem 1830 první náznaky realismu (C. J. L. Almqvist, F. Bremerová, 1801 až 1865, finsko-švédský Johan L. Runeberg). Počátečním signálem kritického realltsmu byl román A. Strindberga Červený pokoj z 1879, uvozující nástup radikální skupiny prozaiků 80. let, tzv. Mladého Švédska. Už v 90. letech reaguje proti realismu historizující novoromant. (S. Lagerlöfová, V. von Heidenstam). Po 1910 pronikal znovu realismus v tvorbě měšťanských (H. Bergman) i dělnických neorealistů. Po l.svět. válce přišlo první období modernistické lyriky: finsko-švédská moderna (zejména E. Diktonius, E. Södergranová, K. Boyeová, P. Lagerkvist). Profil liter. 30. let nejvýrazněji utvářeli proletářští spisovatelé I. Lo-Johansson, J. Fridegård, H. Martinson, E. Johnson, A. Lundkvist, z nichž většina význ. rozvinula svou tvorbu po 2. světové válce. Poválečná desetiletí poznamenal existencialistický pesimismus (S. H. Dagerman, L. Ahlin, L. Gyllensten, *1921, B. Trotzigová, *1929). V 50. letech se však vrátila polemická a spol. angažovaná linie š. l., v 60. letech dostala také podstatná část liter. spol. perspektivu. Velký rozmach zaznamenal dokument (S. Lidmanová, P. O. Enquist, *1937, též vynikající dramatik), románové cykly přehodnocující dějiny kap. Švédska (S. Delblanc, *1931, K. Ekmanová, *1933), boření mýtu dokonalé blahobytné společnosti (P. C. Jersild, S. Claeson, L. Frick, *1939). V 80. letech přicházejí opět nové formální experimenty.
