španělská literatura
španělská literatura, rozvíjí se od 12.st. Příznačné pro středověkou š. l. bylo silné působení lid. slovesnosti na umělou liter. a vliv arabské liter. V prvním období š. l. (do pol. 13.st.) se rozvíjela hrdinská, dvorská a klerická poezie. Hrdinská epika, psaná kastilsky, se dochovala v nejst. textu š. l. Písni o Cidovi (kolem 1140) a ve zlomku Zpěvu o Roncevaux . Těmto cantares de gesta (zpěvům o hrdinských činech) dali jejich interpreti juglares, nositelé lid. tradice, dem. ráz. Dvorská lyrika byla psána galicijsko-portugalsky, provensálsky a arabsky. Klerická kastilská poezie vytvořila školu mester de clerecía (umění kleriků). Její představitel G. de Berceo měl blízko k juglarské, lid. tvorbě. V druhém období š. l. (od pol. 13. do konce 14.st.) vznikla kastilská próza, která se opírala o překlady povídek z arabštiny a přinesla význ. nauková díla (Alfons X. Moudrý); rozvíjela se v nových žánrech: v rytířském románu a v mravoučné povídce (Juan Manuel). Klerická poezie vrcholila v díle J. Ruize, který spojoval proud učený a juglarský. J. Ruiz byl i tvůrcem kastilské nearistokratické lyriky. Kastilský jazyk se rozšířil také v dvorské lyrice. Hrdinská epika (Zpěv o Rodrigovi ) ztrácela hist. ráz. - 15.st. bylo obdobím přechodu š. l. od středověku k renes. (Santillana, J. de Mena, J. Manrique). Lid. epická poezie nabyla po zániku chanson de geste (cantares de gesta) formy romancí. 16. a 17.st. bylo pro nebývalý rozkvět š. l. označováno za její zlatý věk. V první fázi (konec 15. a l.pol. 16.st.) se zde renes. rozvíjela souběžně s Evropou. K mezníkům patřila díla F. Rojase a A. de Nebriji. Krystalizovala renes. poezie (Garcilaso de la Vega) a drama. Nastal rozkvět rytířského románu. Vrcholná fáze zlatého věku zahrnuje 2.pol. 16. století a zač. 17.st. Potlačování renes. idejí a izolování Španělska od evr. myšlení vedlo k specifickým rysům špan. renesance: opoziční liter. si uchovala dem. ráz - v nejvýzn. dílech se opět pojila kultivovanost a lidovost. Stranou od evr. racionalismu se rozvíjela mystika (Teresa de Jesús). Vznikaly nové žánry románu: pikareskní (Lazarillo z Tormesu ), pastýřský, maurský. Pro moderní evr. román mělo zakladatelský význam dílo Cervantesovo. Vkladem do svět. liter. bylo nár. drama Lope de Vegy a jeho školy. Pro barokní š. l. (17.st.) byl příznačný prožitek deziluze (desengano). Pesimismem se vyznačovaly pikareskní romány M. Alemána a F. de Queveda y Villegase. Špan. baroko se začlenilo do proudu duchaplného konceptismu (Quevedo, B. Gracián y Morales) a kulteranismu, který zdůrazňoval kult krásy a metaforičnost (L. de Góngora y Argote). V 2.pol. 17.st. poezie a próza upadaly, rozmach dramatu prodloužila díla Calderónova. 18.st. bylo ve znamení úsilí o obrodu š. l. a vlivu osvícenské Francie. Význ. impulsy k obrodě přinesli osvícenští esejisté B. J. Feijóo y Montenegro a G. M. de Jovellanos. Lit. hodnoty přesahující dobový význam byly nečetné (klasicistní drama L. Fernándeze de Moratín, sentimentální poezie J. Meléndeze Valdése, 1754-1817). Počátkem 19.st. postupně klasicismus ustupoval romantismu, který se plně prosadil ve 30. letech, i když na poměrně krátké období. Dominoval v dramatu a epické poezii, zaměřoval se na hist. témata (Rivas, J. Zorrilla). Nejvýzn. romant. díla vytvořili básník J. de Espronceda y Delgado a prozaik M. J. de Larra, autor tzv. kostumbristických črt. Kromě kostumbrismu se romantismus ve špan. próze nerozvinul. Od pol. 40. let 19.st. začal romantismus ustupovat. Nad průměrnost poezie jeho odpůrců osaměle vynikla romant. tvorba G. A. Bécquera a Rosalíe de Castrové. Real. román a drama dosáhly rozmachu v 70.-90. letech (B. Pérez Galdós, L. Alas, J. Valera). S programem radikální obrody nár. kult. vystoupila generace roku 1898. Její představitelé rozvinuli žánr eseje, povznesli na svět. úroveň špan. poezii (A. Machado, J. R. Jiménez) a vytvořili moderní román přesahující nár. význam (M. de Unamuno, R. M. del Valle-lnclán, P. Baroja y Nessi, Azorín). Jejich přínos rozvíjela tzv. mladší vrstva generace roku 1898 (G. Miró, J. Ortega y Gasset, R. Gómez de la Serna). Na předchozí real. období navazovali autoři soc. románů (V. Blasco Ibánez) a ve 30. letech představitelé rev. prózy (C. M. Arconada). S avantgardní generací nastoupila plejáda vynikajících básníků (F. García Lorca, R. Alberti, J. Guillén, V. Aleixandre) i význ. prozaici (B. Jarnés) a dramatici (F. García Lorca, A. Casona, M. Aub). Ve 30. letech opustili program neangažovanosti, svou tvorbu zapojili do zápasu o demokracii. Po 1939 odešla řada spisovatelů do exilu. V špan. próze vznikl tzv. tremendimus, zaměřený na temné stránky skutečnosti (C. J. Cela). Odlišný, etický pohled přinesl M. Delibes. Krit. vztah ke spol. poměrům se projevil v 50. a 60. letech ve vlně sociálního realismu v próze (J. Fernández Santos, *1926, A. M. Matutová, J. Goytisolo) i v dramatu (A. Buero Vallejo, *1916, L. Olmo, *1922) a v poezii (G. Celaya, B. de Otero), jejíž mladší autoři směřují k etickému přístupu (C. Rodríguez). Od konce 60. let sílí v španělské próze (J. Benet, *1927) a poezii tendence k experimentálnímu stylu.
